Zámořskou půdu si snímek Budiž světlo osahá za několik dní na festivalu v Chicagu, což se mu pro případný postup mezi oscarové adepty může hodit. Na své straně má univerzální rodinný půdorys, výbušné aktuální téma na hraně thrilleru a současně věcný tón, který nepřipustí ani náznak plakátu.
Prolog v Německu, kde hrdina pracuje, prakticky jen navodí náladu konce roku, od níž si postava Milana Ondríka slibuje zasloužený klid. Solidní tatík se o rodinu stará, ženě i třem dětem nakoupil dárky, teď si chce nazout bačkory od Ježíška, sednout k silvestrovské televizi s mísou cukroví, pozdravit sousedy v kostele a vychutnat si sváteční dovolenou. Těžce vydělává, aby je zabezpečil, to musí stačit; hlavně nemíní řešit žádné problémy.
Jenže ho dostihnou a marně je odhání familiárním jednáním s policisty, kteří přijedou vyslechnout jeho nejstaršího syna kvůli sebevraždě spolužáka. Zdánlivá formalita, chlapec prý nic neví – jenže pak vyjde najevo, že je členem polovojenské mládežnické skupiny, a „kdybych tam nebyl jako kamarádi, byl bych za debila“.
Otec zjišťuje, že vlastně o svých nejbližších nic neví, že odcizení nevyléčí módními hračkami v čele s bizarním robotickým psem, a hlavně, že místní komunita nechce znát pravdu, po níž začne pátrat.
Odpor k jinakosti typický pro Zapadákovy celého světa, šikana, kolektivní alibismus, slabošské hry na silné jedince, v pozadí pak dědictví klerofašistické éry; to jsou motivy, které film Budiž světlo studuje na nejdůvěrnějším prostoru jedné běžné rodiny, ve věcné tónině včetně kolovrátku náboženských rituálů, a dokonce s humorem trapasů, kdy se Ondríkův hrdina snaží vyvléci z konfrontačních okamžiků.
Buď rádoby vtipnými průpovídkami, jimž se však směje pouze on sám, nebo papouškováním novodobých politických frází, které už dávno ztratily obsah.
Z filmu Budiž světlo chválabohu netrčí politika, nýbrž genetika, přesněji – uzavřený kruh přenášený z nesmlouvavého dědečka na nejistého otce, jenž aureolu drsňáka buduje alespoň sbírkou pušek, a z tatínka zase na syna. Posedlost odvěkým příkladem pravých chlapů ústí v pohrdání, uhýbání, strach a dovedně stupňované napětí, zvláště pak v domě plném dětí i zbraní.
Také snaha o nápravu chyb se odehrává výhradně v domácím mikrokosmu a zahrnuje mimo jiné dvě scény, které nelze vymazat z paměti. V jedné Mistrík s děsem vidí, jak si na ponižující násilí spolu „hrají“ už i jeho malé děti, v druhé zkouší obnovit pošramocený vztah vzájemné důvěry s nejstarším potomkem prostřednictvím sportovního zápolení na počet kliků.
Marko Škop nezapře předešlou zkušenost dokumentaristy, což mu pomáhá v pocitové autenticitě prostředí, ale trochu překáží při budování dramatické klenby; někomu může chybět jednoznačnější finále. Nicméně v oscarovém poli neanglicky mluvených děl se jeho druhý hraný film určitě nemusí stydět.
