Říkají si domobrana, hrají si na vojáky – a tvrdý dril jim může armáda závidět, když člověk sleduje skoro ještě děti v plynových maskách. Hrdě pochodují ulicemi, dokonce jdou na projekci kritického dokumentu o vlastním hnutí a v diskusi vysvětlují: „My nechceme válku, jen chránit mír a bezpečí národa.“
Rozpačití oponenti nevědí, co s nimi, nejsou prý političtí extremisté, ale bezpečnostní hrozba, ministerstvo je zaregistruje jako sdružení a vůdcové netají politické ambice.
Znají zákony, s policií i úřady jednají zdvořile, ochotně – a pak se smějí, jak je převezli.
Pomáhají Matici slovenské, do škol nosí bojové ukázky, neváhají glosovat uprchlíky „invaze, kolonizace“ ani podporovat panslovanství. Chovají se jako celebrity a každý, i negativní ohlas jim pomáhá: dává jim totiž nálepku ubohých psanců.
Dokument nasazený i do kin bohužel nezkoumá motivy jednotlivců, zato skýtá cennou zprávu o generaci, která se umí zviditelnit. Pozornost jim zjevně dělá dobře, před kamerou se slušně stylizují, dovedou zacházet s heslem „všichni naši národní velikáni to neměli lehké“ .
A od rozhodnutí zakladatelů, že si nechají funkce doživotně, neboť „nemáme jinou volbu, když to má fungovat“, už je k diktatuře blízko. Což produkuje více strachu než porada, jak sehnat vysílačky a miny.
