Dějištěm se stala ženská věznice číslo 74 v ukrajinské Oděse a nástrojem ryze dokumentaristická, neosobní, pozorovatelská odtažitost, která ještě umocňuje sílu emocí. Jenže metoda zároveň rozptyluje, divák neustále zkoumá, co je přirozené, co aranžované a kde místo trestankyň nastupují herečky.
Ke cti lze Kerekesovi připsat, že se vzdává jakýchkoli komentářů či soudů, nejde mu ani o kritiku systému, jenž vězněným ženám ponechává jejich děti na dvakrát dvě hodiny denně a jakmile jejich potomci dosáhnou věku tří let a matka jim nezajistí péči v rodině, putují do dětského domova.
Často ženám sice trest změní na podmínečný, aby dál mohly o děti pečovat na svobodě, ale ne vždy, jak zjistí jedna z hrdinek: tiše vzdorná. Vinu uzná, lítost nikoli. A tak synkovi hrozí, že půjde do ústavu, protože babička ani teta se ho ujmout nechtějí a hrdinčina tchyně jen s podmínkou, že se ho matka vzdá.
Dilema, jež se skoro blíží Sophiině volbě, sleduje druhá klíčová postava, osamělá dozorkyně s mizivou perspektivou vlastní rodiny, která si hošíka bere do kanceláře, kde pročítá a cenzuruje korespondenci svých svěřenkyň.
Snímek si o nich nedělá romantické iluze, natož aby žaloval spravedlnost, vesměs totiž spáchaly těžké zločiny – a vesměs z lásky. Na otázku, koho zabily, odpovídají podobně – ze žárlivosti manželovu milenku.
Přesto se člověku svírá srdce, když sleduje mateřství za mřížemi. Odvoz k porodu a zase zpět. Karanténa. Hromadné kojení, hromadné stříhání dohola. „Procházka“ s dětmi na zasněženém dvorku, v létě společné pískoviště. Chudé narozeninové dorty, dětské hry na schovávanou, kdy náhle někdo chybí.
Závěr, který si půjčuje slavné schody Oděsy známé z filmu Křižník Potěmkin, poskytuje alespoň stopu naděje, patří však právě k motivům, které diváka dráždí. Protože neví, kde končí skutečnost a začíná stylizace.
