Baví ještě tvůrce točit romantické filmy podle zajetých šablon jen k ukojení poptávky? Novinka Poslední dopis od milence jasně odpovídá, že ne. Upřímnost, ne-li snad radost z konané práce filmová adaptace románu Jojo Moyesové od režisérky a herečky Augustine Frizzellové zcela postrádá. Přitom právě tím jediným se dají značně schematické filmové příběhy zachránit. Ve finálním výsledku se to pak odrazí. Zde je však patrná jen urputná snaha nepřetáhnout hrany pomyslné omalovánky ani o píď a jen ji co nejvhodněji vybarvit.
Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách, v šedesátých letech a v současnosti, přičemž obě hlavní hrdinky, Jennifer i Ellie, prostřednictvím nalezených dopisů odhalují milostný příběh. Příběh, který si sama Jennifer prožila, jen na to kvůli amnézii zapomněla. Novinářka Ellie se po letech k jejím dopisům dostává v redakčních archivech a zvědavost jí nedá, aby po aktérech jednoho milostného vzplanutí nepátrala dál. Dějové linky obou žen v průběhu necelých dvou hodin pojí různé paralely. Kromě objevování dopisů třeba i prvotní odmítání milostného protějšku nebo touha dozvědět se za každou cenu pravdu.
Charakterově si však hrdinky podobné nejsou ani trochu, a co se týče hereckého ztvárnění, dostává si diváka svou bezprostředností hlavně Felicity Jonesová v roli Ellie. Nutno však podotknout, že přilnout k Jennifer v podání Shailene Woodleyové je spíš než kvůli herečce samotné složité pro všechnu afektovanou stylizaci od perfektní manikúry až po vybroušený jazyk. Její charakter se v ní zcela utápí, a to je škoda. Naopak šarmantním adeptem na představitele dalších romantických hrdinů se stává Brit Callum Turner, kterého si diváci mohou pamatovat z Fantastických zvířat nebo ze seriálu Vojna a mír.
Když se pak v dialozích střídají značně laciné věty o životě ve lži, chybějící chemii mezi hrdiny nahrazuje tklivá hudba a postupující čas odhaluje dějové nesrovnalosti, přichází film o další body.
Přitom zde ve finále jde o stále zajímavou a aktuální otázku, zda žít podle očekávání. Obdobně se s ní pomocí korespondence vyrovnával třeba už Zápisník jedné lásky nebo Dopisy pro Julii. Možná stačilo, kdyby se tvůrci o trochu víc inspirovali. Nemuselo pak vzniknout tak generické a melodramatické vintage dílo.
