RECENZE: Obžerství, krutost. Pláč svatého Šebestiána má víc ambicí než umu

Každý by chtěl natočit Marketu Lazarovou nebo Údolí včel, ale každý není František Vláčil. Což ukázkově dokládá novinka Pláč svatého Šebestiána, která zatím putuje po regionálních kinech, metropoli má v plánu až po Novém roce.

Stojí za ní amatérští tvůrci, očividně nadšenci, jejichž produkční úsilí – až dojemné závěrečné titulky by se daly pojmenovat Sdružení rodičů a přátel filmu – je stejně obdivuhodné jako umělecké ambice.

Jenže rozhoduje výsledek a v něm je více snahy než umu. Středověká balada postavená na pronásledování Židů coby domnělých viníků morové epidemie se opírá o čistě vnější znaky manýry. Černobílý obraz vzácně prokládaný barevnými útržky paměti, strnulé herecké výjevy, motivy bělouše, lázně či zkázy obsahují souhrn všech klišé žánru.

Uměle působí i ústřední protihráči, rytíř Gottfried sloužící fanatickému biskupovi a pán tvrze Siegfried, jenž za projevenou lidskost utrpí rodinnou tragédii a vydá se za soukromou pomstou coby dobový Rambo proti křížové výpravě.

Paradoxně Gottfried si získává více sympatií, protože jeho představitel Ondřej Malý stojí profesionálním výkonem nad Jánem Smolkou v roli Siegfrieda, navíc dabovaným způsobem, jenž z jeho výkřiku „Vy psi“ dělá bezmála parodii. Vyloženě ochotnický výraz pak převládá u ženských postav, vesměs vystavených aktům nahoty a sexu.

Pláč svatého Šebestiána

40 %

Česko, 2019, 88 min

Režie: Milan Cyroň, Tomáš Uher

Scénář: Milan Cyroň, Tomáš Uher

Hrají: Ondřej Malý, Matouš Ruml, Pavla Dostálová, Kamila Janovičová, Filip Kaňkovský, Bořek Joura, Jiří Kohout, Zdeněk Julina, Martin Sítek, Zdeněk Vévoda, Viktor Zavadil, Tereza Rumlová, Jiří Básnička

Vůbec se může zdát, že Pláč svatého Šebestiána vznikl hlavně kvůli scénám hromadného znásilňování a zabíjení. Včetně doslovností, jaké představují obžerství, karban a krutost vojáků Božích, vraždících židovské dívky s křížkem na krku, ale také nekonečné utírání krvavé skvrny či rojení vlků.Zkrátka vypravěčská linie plná ornamentů je tak přepjatě osudově mystická, až účinkuje opačně, úmorně a lehce směšně.

Na druhou stranu do lesních štvanic vložili tvůrci hodně fyzických sil a bez ohledu na teatrální gesta, hudbu i střih se film po stránce řemesla vymyká jiným svépomocným produkcím. Určitě není vyloženě diletantský, jen očividnou ctižádost staví nad tvůrčí schopnosti.