„Nahrávali jsme s nimi v únoru v Kábulu. Asi třikrát jsem je online režírovala v dabingovém studiu, tudíž jsme se setkali jen zprostředkovaně. Situace v Afghánistánu nás zasáhla stejně jako všechny a možná ještě o něco víc, protože jsme posledních pět let pomyslně v Kábulu sami žili,“ přibližuje vznik filmu Michaela Pavlátová.
„Najednou vidíte své kolegy v tom neštěstí. A já si pořád říkala, jestli se nám vůbec ozvou, protože by tam nemusel fungovat internet. Ale fungoval, takže zatím vím, že jsou v pořádku. Samozřejmě fyzicky, mentálně jsou rozložení, protože nevědí, co bude dál,“ uvádí režisérka.
„Jediné, co jim zbývá, je modlit se, aby to dobře dopadlo,“ pokračuje režisérka. „Je pro ně důležitá podpora a fakt, že na ně myslíme. Já si ale pořád říkám, že je to málo, a nevěděla jsem, jestli se jim vůbec zmiňovat o tom, že bude film uveden na festivalu, protože mi to připadalo nepatřičné. Naštěstí je potěšilo, že nezapomínáme,“ dodává.
Film vychází z románu autorky Petry Procházkové Frišta a vypráví o vysokoškolačce Heleně, která opouští všední život v rodné Praze, aby se v Kábulu vdala za svého spolužáka Nazira. Budoucnost však není jen růžová a najít ve zcela novém a odlišném světě své místo je složité. Když pak do Helenina života vstupuje chlapec Mad, ukazuje se, že „štěstí si člověka může najít v situacích, kde by ho nejméně čekal“.
Pavlátová sice Kábul nenavštívila, od tamních kolegů však přesto byla pochválena za způsob, jakým město vyobrazila. „Prošlo to. A to jsem se jim omlouvala, že tam určitě najdou spoustu chyb a nepřesností.“
Dát svobodu i mantinely
V budoucí uvedení filmu v Kábulu režisérka doufá, byť ví, že v nejbližší době se to určitě nestane. „Třeba k tomu nikdy nedospějeme, ale my si chceme s Petrou myslet, že ano. Já opravdu v sobě nosím víru, že věci nakonec dobře dopadnou, někdy to jen trvá velmi dlouho, viděli jsme to v naší zemi,“ upozorňuje.
Kromě vlastní tvorby působí Michaela Pavlátová také jako pedagožka na FAMU. Vede katedru animace, o níž se v posledních letech nadšeně mluví nejen u nás, ale i v zahraničí. Klíčem k vedení mladých talentů je podle režisérky pocit volnosti. „Pocit, že mají otevřené dveře k tomu, dělat, co chtějí. Někdo je více vypravěčský, někdo méně, někdo chce dělat hudební film... Je potřeba poskytnout prostor a zároveň, protože jsme škola, inspirovat, jak to udělat co nejlépe,“ míní.
Vztahy mezi pedagogy a vedením fakulty v poslední době nejsou zcela bezkonfliktní a režisérka přiznává: „Dříve jsem se už o prázdninách těšila do školy na kolegy. Do místa, kde jsem cítila, že si mě váží, já zase jich a že společně máme to nádherné poslání, být k dispozici mladým lidem. Letos těšení tak trochu nemám. Jedním z důvodů je byrokratizace a dojem, že si vedoucích pedagogů zcela neváží. Ale zas bych byla strašně ráda, kdybych se mýlila. Pořád věřím, že je to jen chyba v komunikaci,“ doufá Pavlátová, která má za Moje slunce Mad cenu z Annecy.
Trailer k filmu Moje slunce Mad:
