U rybníka pod zámkem Červená Lhota sedí jako smečka vlčic pradleny v bílých halenách a hypnotickým tempem rapují do noci:
Ty jsi říkal že jsi tady boss
pravidla co určujete vy
vy to chcete, řešíme to my
dělat jen to, co oni řeknou...
Ty jsi říkal že jsi tady king
rozhoduješ co se bude dít
řeknu ti to kámo jenom jednou
zavoláme lidi co tě vypnou...
Tak začíná desetiminutová ukázka z filmu Orla, která je do konce února k vidění v pražském Domu fotografie. Na první pohled má všechny atributy pohádky, autorky však klasický žánr přizpůsobily dnešním teenagerům. Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá dívka Jasna, které sudičky daly do vínku „superschopnost kritického myšlení“. A mladá pradlena se tak začíná bouřit proti patriarchátu, který symbolizuje zámecký vládce jménem Volk.
„Zlo v našem filmu není ztělesněno v jedné osobě, je v systému. Jasna se snaží bojovat proti nerovnému přerozdělení moci, a to řeší i dnešní mladá generace. Samozřejmě tam máme také bídáka, který má už dost toho, že si Jasna pořád stěžuje a tak ji posílá na cestu, ze které nemá být návratu,“ popisuje Lukáčová.
 |
Hrané sekvence filmu, který by v konečné verzi měl mít asi tři čtvrtě hodiny, se prolínají s kresbou, počítačovou animací a hudebními pasážemi pohybujícími se od folkloru přes rap až po metal. „Pohádka tomu říkáme spíš pracovně. Asi to bude spíš taková rapová fantasy,“ vysvětluje režisérka s tím, že formu záměrně přizpůsobila roztříštěné pozornosti mladé generace.
„Oni multitaskují už od raného dětství, jsou zvyklí přijímat informace z různých zdrojů. Došlo nám, že pro ně je bolestivé zhlédnout dvouhodinový film. A tak jsme se rozhodli, že tu naši pohádku rozsekáme na několik různých vizuálních vjemů,“ vysvětluje dvaatřicetiletá umělkyně, která myšlení generace Z poznala jako přednášející na střední umělecké škole.
Ve filmu najdeme řadu dalších podvratných prvků. Roli zámecké paní, která se celý den cpe dortíky, si střihla Kateřina Olivová – feministická performerka, laktační poradkyně a zakladatelka skupiny Kojící guerilla. Lesního netvora hraje slovenský raper Rollsout, který si u našich sousedů vysloužil pověst „stroje na bangery“.
Inspirace? Šíleně smutná princezna a Popelka
Film s rozpočtem přes tři miliony korun nyní míří do střižny, během podzimu by měl být k vidění na festivalech. Autorky ho pak chtějí rozdělit na sedm kratších dílů a jako seriál nabídnout streamovacím platformám.
Lukáčová přiznává, že přechod od výtvarného umění k filmu pro ni představuje výzvu. „Moje ambice se mixují s filmovým světem, a ten je trošku rigidní. Já jako umělkyně jsem dosud obecenstvo v tak velké míře neřešila. Vznikl trošku paskvil, který svojí vizualitou a příběhem odkazuje na české pohádky šedesátých a sedmdesátých let. Snažím se navázat na tradici, ale zároveň udělat něco úplně nového. A možná to bude úplně nečitelné.“
Jako inspiraci uvádí Šíleně smutnou princeznu, kde je podle ní také patrná nadsázka a subverze, nebo Popelku. „Je tam ženská hrdinka, která je vlastně trošku čarodějnice. Mluví se zvířaty, jezdí na koni, střílí z kuše, převléká se za muže. Vlastně je extrémně emancipovaná,“ připomíná vánoční klasiku s Libuškou Šafránkovou.
Barva pleti, feminismus, marketing. Čím vším dráždí Malá mořská víla |
Rodačka z Opavy a absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové se dostala do povědomí před pěti lety, kdy se se svým videoartem kombinujícím aktivistické motivy z oblasti genderu, politiky a lidového náboženství dostala mezi finalisty Chalupeckého ceny. V roce 2020 na sebe upozornila velkoformátovými kresbami vagín s křídly a chapadly, které vystavila pod pražskou Letnou.
Na současné výstavě nazvané „Divoženky přežvykující srdce plná kouře“ jsou kromě ukázky z filmu k vidění její kresby, tisky, nástěnné malby a také kniha Drak a ryba. V ní je svět českých pohádek vylíčen jako krajina lidových rituálů udržovaných ženskou energií pramenící z mateřství, sexuality, menstruace, rození, ale i násilí a smrti.
„Lukáčová ukazuje naší zemi jako malebný kraj silných žen a pivařů, kde nevěsta vstupuje do manželského života jen když přežije vlastní smrt utopením. Právě nostalgický, trochu hororový a eroticky tělesný vztah k rituálům a krajině možná může připoutat pozornost k přírodě lépe než environmentální žal, který je dnes běžnou součástí umělecké produkce,“ hodnotí výstavu výtvarná publicistka Hanka Sládková.
