RECENZE: Allenovský trojúhelník má sice plán, ale chybí mu vtip

Romantickou komedii Maggie má plán, která vstupuje do našich kin, natočila podle vlastního scénáře Rebecca Millerová, manželka herce Daniela Day-Lewise a dcera dramatika Arthura Millera. Což je zajímavější než sám film, omezený na jediný nápad.

A sice fakt, že až příliš činorodá hrdinka chce svého muže po pár letech soužití vrátit své předchůdkyni neboli jeho bývalé ženě, kterou kvůli ní opustil.

Zápletka má ovšem dva zádrhele. Jednak před klíčovým seznámením s osudovým ženáčem, s nímž pak vychovává dítě, nechá Maggie koketovat s několika možnými dárci spermatu, čímž předem napoví pointu urážející inteligenci publika. Jednak si ústřední postava nedovede získat divácké sympatie ani svým jednáním jako z naivních telenovel, ani hereckým projevem tuctové Grety Gerwigové.

Body namísto ní tudíž musí shánět Ethan Hawke coby silně allenovský prototyp sobeckého intelektuála vandrujícího mezi oběma ženami, který však nespojuje úsměv se soucitem, a zejména Julianne Moore jako jeho bývalá choť, jejíž nesnesitelnou ctižádost umí herečka dávkovat od sebeironie k sebelítosti.

Profesně jde vesměs o smetánku s akademickým vzděláním, jejíž nekonečné hovory se zhusta točí kolem umění, takže odkaz k Woodymu Allenovi se ještě násobí – ovšem je to Allen v sukních a bez vtipu. Jak už se stalo v nové generaci romantických komedií zvykem, romantiku pěstují na půl plynu, a kdykoli by snad hrozil zdravý smích, šlapou na brzdu. Po většinu vleklého času postavy řeší, analyzují, vzpomínají, telefonují nebo se radí s bandou kamarádů, kteří je bohužel jenom velice zřídka dovedou poslat od plic do háje nebo alespoň na psychiatrii, kam už dávno patří.

Maggie má plán

55 %

USA, 2015, 99 min

režie: Rebecca Miller

hrají: Julianne Moore, Greta Gerwig, Ethan Hawke, Travis Fimmel, Bill Hader, Maya Rudolph, Wallace Shawn, Kathleen Hanna, Jackson Frazer

Jak spiklenecký plán bývalých rivalek dopadne, je vlastně lhostejné – nejspíš i filmovým potomkům hrdinů, kterými režie postrkuje po šachovnici obou rodin spíše pro ozdobu. Žánrem vytrénovaný divák beztak uhádne, že přes veškeré vztahové kotrmelce a slzavá údolí se dospěje ke všeobecnému smíření, méně už zmoudření.

A finále v duchu otřepaného úsloví „otec je vždy nejistý“ zbytečně ubírá na výsledném dojmu snímku, jehož nejpříjemnějším znakem – kromě Julianne Moore bojující na procházce kanadskou divočinou se sněžnicemi – je vkusná neútočnost.