"U nás v rodině se o práci nemluví," říká nynější poslankyně slovenského parlamentu, která právě dokončila knihu Půlnoční soused o svém pobytu v Polsku, kde působila jako velvyslankyně.
Na Hradě jste navštívila výstavu věnovanou Františku Vláčilovi, v jehož Marketě Lazarové jste zazářila. Ještě si ji vybavujete jako náročný zážitek, po kterém jste už nechtěla nikdy točit, nebo to čas odplavil?
Sama jsem překvapená, že je ten zážitek pořád tak silný; byla jsem mladičká. A výstava je nádherná, už jsem viděla ledacos, ale takovou poctu filmaři ještě nikdy. Dojala mě, oživila, co jsem zasula hluboko do paměti. Praha zase jednou vede, je to výjimečná expozice, a řadí-li se Marketa Lazarová k desítce nejlepších filmů světa, Vláčil si ji určitě zaslouží. Já si na herectví nikdy moc nezakládala, ale na té výstavě jsem si řekla - Páni!
Poznala jste už při natáčení, jak mimořádný film vzniká?
Kdepak, to se nedá, na to je filmování moc rozbité, to vycítíte spíš na divadle a s větší zkušeností. A pak, já se tím opravdu nezabývala. Režiséři ze mě šíleli, když jsem si na place klidně počítala příklady z matematiky nebo ležela v knížkách z úplně jiné branže. Jiří Menzel se kvůli tomu vztekal - Ona už zase čte! Navíc sedmdesátá léta nepřála žádné hvězdné atmosféře, nabídka na práci v Paříži padla, protože na doklady bych příliš dlouho čekala, a že jsem vyjela do Států na konkurz Sophiiny volby, to byl ojedinělý zázrak.
Nicméně díky Marketě Lazarové jste se jako první slovenská herečka proslavila v zahraničí. Ověřila jste si to za svého působení v diplomacii? Dá se říci, že vám to v konkrétních jednáních třeba i pomohlo?
Jak? Marketu Lazarovou okamžitě po roce 1968 zavřeli do trezoru a léta po ní nebylo ani slechu. Na Slovensku ji mladí režiséři vůbec neznají. A po roce 1973 jsem vůbec neměla pas.
Zato teď máte pas diplomatický.
Už třináct let. Ale hlavně už pasy nepotřebujeme. To jsem si dala za úkol, aby Československo a pak Slovensko bylo součástí NATO a Evropské unie, abychom pořád neřešili, kam patříme, zda jsme most, nebo národ. Přesto se občas, třeba za Mečiarovy éry, objeví pokusy o návrat k takové té pamětnické rétorice typu „přimkněme se na východ k pevnému ruskému dubisku“.
Pro osmnáctileté jsou dnes volné hranice samozřejmé. Vadí vám to?
Já se na ně nezlobím. Na přednáškách jim říkám: Vy jste první generace, která vyrůstá bez minulého balastu, tudíž už nemáte žádný důvod k naivitě. Buďte vzdělaní a také laskaví vůči nám, kteří jsme prostě museli mít zkoušky z marxismu, které nám zabraly kus místa v mozku.
Naposled jste točila roku 1990 Soukromé životy. Kdy jste je naposled viděla? Máte nostalgické chvilky, kdy si pouštíte své filmy?
Proboha, já si nikdy své filmy nepouštím, nemám žádný z nich v naší filmotéce. Obávám se, že jsem Soukromé životy ještě vůbec nikdy neviděla - ostatně jako většinu filmů, které jsem natočila.
Co tedy máte doma ve filmotéce?
Popravdě ji má můj muž, na rozdíl ode mě velký filmový fanoušek. A také v ní nemá snímky, v nichž hrál, nýbrž klasiku. Od Chaplina po agenta 007, Hitchcocka, Truffauta, filmy s Ingrid Bergmanovou, italský neorealismus. Ale já už osmnáct let nemám čas se na filmy dívat, jen se ráno a večer podívám na zprávy od domácích po BBC a CNN. Ale jinak věčně čtu zákony.
Připadáte si i v parlamentu někdy jako v divadle, ať už v hledišti nebo na jevišti?
Ne, parlament není divadelní scéna ani hlediště. To je něco úplně jiného. Tam nesete plnou odpovědnost a scénář s dialogy musíte psát sama. Jsme sice v hledáčku kamer, ale spíš na pozorování a slídění. To nemá s uměním a hraním - klidnou činností dovolující i trochu neodpovědné chování - nic společného.
Mluvíte plynně šesti jazyky; máte v každém z nich oblíbený výraz, ke kterému se často uchýlíte?
Kako si? - ze srbského jazyka. Také se mi stává, že vím určité slovo v němčině a chvilku trvá, než ho najdu v mateřštině. Je zvláštní, že nedovedu překládat češtinu do němčiny, musím přes slovenštinu. A už se mi zdál sen v angličtině: strašně jsem se s někým anglicky hádala, oč, to nevím. Jazyky se pořád snažím používat, na nočním stolku mám i cizojazyčné knihy a pár vět před spaním stačí. Pomůže i televize. Jen jsem v éře bez pasu ztratila hladkost projevu ve francouzštině.
Prý vás k herectví už nikdo nedostane. Přesto zkusím hypotetickou možnost: ani kdyby exprezident Václav Havel napsal roli přímo pro vás? Třeba absurdní komedii o prezidentské kandidátce?
Bylo to tak absurdní, že jsem kandidovala na post prezidenta?
Spíš je absurdní, že jste nevyhrála. Radila byste po slovenské zkušenosti Čechům přímou volbu?
Nedoporučuji přímou volbu prezidenta - pokud se nezmění také ústava a ústavní postavení prezidenta. Když totiž přijde do parlamentu náš pan prezident, kterého zvolilo reálně osmadvacet procent voličů na Slovensku, a nepatří k parlamentní straně, je osamělejší než jakýkoli prezident v parlamentní republice, který se musel ucházet o hlasy poslanců a musel jich mít padesát procent plus jeden. Takový prezident má pak váhu v parlamentu - náš ne.
Ale pořád ještě nevím, kdo nebo co by vás přesvědčilo, abyste zase hrála?
Nikdo a nic. Já jsem opravdu nechtěla být herečkou a nikdy se mi nelíbilo, že jsem objektem manipulace. V diplomacii jsem byla státní úředník a teď jako politička se cítím nejsvobodnější. Ráda bych změnila přetrvávající přezíravý vztah k politice, vidí se v ní panská záležitost, ne správa věcí veřejných. A že jde někomu jen o moc? To se děje i v rodině, jen to není tolik vidět. Navíc bych ráda přivedla do politiky více schopných žen, ne snad z romantických důvodů, ale pro pionýrské úkoly, kterých nás ještě spousta čeká. Teď třeba neuvěřitelný návrh tiskového zákona -jsem ve výboru pro kulturu a média, takže si na tohle téma připravuji velké vystoupení.
Proč podle vás politika ženy moc neláká?
Je to práce na sedm dní v týdnů, manželé z toho nejsou zatím moc nadšeni a žena se dá mediálně snadno ničit. Stačí otázky typu - Jak můžete stihnout práci i rodinu? Mužů se takhle nikdo nezeptá.
Tak naposledy: opravdu byste už nikdy nehrála? Ani pro dobrou věc?
Teď jsem právě svou účastí podpořila ochotnické představení Romea a Julie, Shakespeara přeloženého do záhoráckého jazyka, dokonce ve verších. Je to opravdu rozkošné. Říkám tam sice na konci sotva pět vět, ale tím jsem upoutala pozornost, takže se o projektu mluví, bude se kromě záhoráckých vsí hrát i v Bratislavě. Média sama nic neobjeví, jen čekají, co se jim předhodí, tak jsem sedla a sama napsala tiskovou zprávu - Magda Vášáryová se po osmnácti letech vrací na jeviště! A novináři se chytili.
Z festivalu na severNa padesát tisíc vstupenek prodal v půli své pražské části Febiofest, jehož víkendovou nabídku doprovodily vedle Magdy Vášáryové i americká filmařka Nina Menkesová a francouzská herečka Isild Le Besco. Do zcela jiného světa uvedl diváky britský tvůrce slavného Válečníka Asif Kapadia, jenž přivezl svůj Daleký sever. "Narodil jsem se v Londýně, proto mě zajímají hory, poušť, zkrátka extrémní podmínky. Příště se chystám do Himálaje a Patagonie," plánuje režisér, jehož Daleký sever vznikal na Aljašce. "Žili jsme na ruské lodi obklopeni ledními medvědy a točili ve 40 stupních pod nulou," shrnul zrod dramatu o dvou domorodkách a zběhlém vojákovi. Přesto získal i hvězdy jako Seana Beana z Pána prstenů a bondgirl Michelle Yeohovou. "Má skvělou fyzickou výdrž," chválil herečku. Dnešní pocta Febiofestu patří holandskému autorovi Erotických příběhů Josovi Stellingovi, zítra je na řadě Švéd Roy Andersson. |
