Plán restaurování klíčových národních děl za osobní účasti jejich dosud žijících tvůrců, vesměs osmdesátníků, totiž bojuje s časem – a čas, jak známo, jsou peníze. Které nejsou.
Když se na letošním karlovarském festivalu tleskalo digitálně restaurované verzi Spalovače mrtvol, padla slova lítosti, že se to nestihlo o rok dřív; režisér Juraj Herz i kameraman Stanislav Milota mezitím zemřeli.
K rekonstrukci nicméně pomohly alespoň Milotovy dochované poznámky, když už se jí nemohl zúčastnit osobně. Někteří jeho kolegové by ještě mohli. Ale musí čekat. S nadsázkou řečeno, od přímého otisku do filmařské nesmrtelnosti je dělí mizerných dvě stě tisíc korun.
Zhruba tolik totiž stojí takzvané vzorkování, metoda, na níž se po letech sporů dohodly Národní filmový archiv a Filmová fakulta AMU. V podstatě jde o to, že režisér či kameraman vybere ze svého snímku určeného k restauraci několik typických scén, takzvaně je vygrejduje neboli vyrovná, aby bylo zřejmé, jak vypadaly před poškozením v době své premiéry, a předá je coby návodný vzorek technikům, kteří pak budou celý snímek restaurovat.
Původní autor to dělá zdarma, trvá to jediný den a podle typu přístroje to stojí dvě stě až dvě stě padesát tisíc korun. Což je pakatel ve srovnání se čtyřnásobnou cenou za rekonstrukci celého filmu a současně záruka, že nad barvami „vyčištěného“ klenotu nebude lidem přecházet zrak jako v minulosti, kdy se digitalizace zadávala do zahraničí bez autorského dohledu.
Jenže právě onen pakatel chybí.
U podpisu memoranda archivu a školy zaručujícího, že žijící tvůrci budou k restaurování přizváni, stálo před rokem ministerstvo kultury; přislíbilo tehdy pomoc. Ale jak vysvětlil jeho tiskový odbor, resort tu měl jenom roli zprostředkovatele, dohoda údajně neřešila finanční prostředky, pouze technické a organizační postupy, tudíž „ministerstvo kultury mohlo pouze nezávazně přislíbit, že bude hledat možnosti finanční podpory, a tyto prostředky se zatím nepodařilo nalézt“.
Proč spěchat. Co je to rok v nekonečném běhu věčného úřadu? Pouhý okamžik. Ovšem rok v životě lidském může být nezvratný, ukázal to nejen Spalovač mrtvol, mimochodem opravený díky soukromým darům Eduarda a Milady Kučerových. Sám Kučera vyjádřil naději, že teď už to půjde rychleji, ideálně deset filmů ročně. Archiv už má tři vytipované materiály připravené, nicméně vzorkování něco stojí – a čas běží.
Jistě, tamhle se hroutí malebný kostelík, onde se drolí vzácná freska a směšný rozpočet ministerstva zmítaného navíc válkou o příštího velitele nemůže zalepit každou díru. Nicméně vedle kulturních památek existuje i kulturní paměť národa, která nevydrží čekat donekonečna pod provizorním lešením.
Shodou okolností má dnes pražskou premiéru dokument o světovém filmaři českého původu Forman vs. Forman. Viděli jej v Cannes, ve Varech, ale do běžných kin nemůže, protože k vykoupení práv na ukázky s oscarovým režisérem Milošem Formanem ze zahraničních archivů scházejí dva miliony korun.
Na druhé straně „mizerných“ dvě stě tisíc věnovali mecenáši na podporu akce nazvané Kriegel do škol, spojené s distribucí knihy o Františku Kriegelovi Muž, který stál v cestě; další statisíce i miliony pak soukromníci přidávají na stejnojmenný film.
Hodilo by se říci, že umění si vždy nějak pomůže samo. Ale musí mít čas.
