Evropské filmové školy dlouho neučily, že existují také diváci

Na jedné straně mohou být mladí evropští filmaři klidní: o chleba nepřijdou. Zástupci filmových škol, kteří se včera sešli v Praze na Dnech evropského filmu, vesměs tvrdí, že s uplatněním v oboru nemají jejich absolventi problémy. "Z osmdesáti procent pracují v médiích," uvedl Michael Bünte ze slavné mnichovské školy, "i když ne každý si hned splní své velké sny." Na druhé straně však vyšlo najevo, že filmové školství teprve dohání požadavky trhu a že dlouho zapomínalo vyučovat "předmět" jménem publikum.

"Za Amerikou tak zaostáváme," míní britský producent holandského původu Paul Trijbits, "sice se snažíme, ale reagujeme pozdě a nepromyšleně."
Trijbits přednáší na westminsterské škole, kterou sám vystudoval; coby její posluchač navštívil i festival školy mnichovské, které závidí technické vybavení. "My ovšem máme jinou výhodu: točíme filmy v angličtině," říká zakladatel asociace mladých britských producentů, jež vznikla před sedmi lety - jako reakce na to, že "staří" prý sledují jen své zájmy. Podobně mnichovská filmová škola se v roce 1967 zrodila jako odpověď na generační výzvu, takzvaný oberhausenský manifest, jejž Bünte popisuje slovy "Kino našich otců je mrtvé, učme se dělat filmy nově". Prvních dvacet let její existence sice vroubily úspěchy, jenže: "Škola si vůbec nedělala starosti s tím, jestli naučí tvůrce dělat i filmy pro publikum. Na to přišla až se změnou mediálního průmyslu, kdy nastoupily soukromé televize," vypráví Bünte. Od roku 1988 tedy v Mnichově vyučují i příští producenty a jedenáct z dvanácti každoročních absolventů tohoto oboru prý okamžitě dostane dobré nabídky. "Učíme je dělat s malými náklady velké věci - a to se ve volné soutěži hodí," dodává Bünte. Místa prý najdou i odchovanci dalších oborů, tvůrčích a technických: Německo je dnes druhým největším televizním trhem po Spojených státech.
Ani v londýnské Národní filmové škole se v dobách, kdy studoval Trijbits, producentství ještě nepřednášelo; dnes už do osnov patří, ale musí dohánět minulé vakuum. "Evropský dotační systém umožňuje falešnou politiku: přivedl na svět spousty filmů, které se obešly bez diváků a jejichž výrobci nemuseli shánět peníze," říká westminsterský pedagog a producent sedmi snímků, jenž sbírá zkušenosti také v Hollywoodu. Třeba ve společnosti Warner Bros. se Trijbits ptal, podle jaké strategie tu školí mladé producenty. "Řekli mi, že žádnou zvláštní koncepci nemají. A důvod? Ročně prý přichází asi tisíc absolventů Harvardu a jiných prestižních univerzit, lidí, kteří si platili drahé školné kolem pětadvaceti tisíc dolarů ročně, a doprošují se Warnerů, zda by tu mohli začít od nuly." Trijbits sice ví, že tu pak točí filmy zaměřené hlavně na "byznys", ale současně oceňuje, jak si akademicky vzdělaní lidé vědí rady v praxi.
"FAMU v tomto srovnání připomíná dinosaura, univerzitní typ státní školy, jíž s klesajícími dotacemi hrozí vyhynutí," podotkl její děkan Jan Bernard, kterého v dubnu vystřídá nově zvolený Karel Kochman. Producenty začala FAMU vychovávat až s koncem státního filmového monopolu po roce 1990, takže má co dohánět. Ale ne každý bere výuku tak vážně. "Z vysoké katolické školy filmu v Bruselu mě vyhodili: časem jsem ji dokončil, vydělal peníze, koupil si dům na malém ostrůvku na Guadeloupe a teď tam zadarmo učím místní děti kinematografii," směje se belgický režisér Yvan Le Moine.