Připomíná spíše myslitelský kongres, na kterém zazní více plamenných apelů a obecných idejí než věcných faktů, a od prvního datovaného závěru, kdy k amazonským domorodcům na lovu přidá otázku „Co jste ten den dělali vy?“, zavání vyděračským aktivismem.
Nic proti bohulibým výzvám, zvláště když slibují odborně podloženou předpověď budoucnosti naší civilizace na základě pádů říší minulých. Jenomže Horký coby scenárista i režisér předkládá pouze shrnující „opáčko“ proložené cestovatelskými pohlednicemi od Velikonočního ostrova po světové metropole.
Navíc s vlastním komentářem, kterak se s Bártou potkali v Egyptě, projeli celý svět a zpovídali různé osobnosti. Z výpovědí velikánů přitom zaznamenali vesměs objevné pravdy typu, že svět se mění, že stojíme na rozcestí, že musíme měnit systém a spolupracovat.
To není filmařina, nýbrž přednáška provázená turisticko-ekologickým folklorem, počínaje pyramidami a konče náboženskými rituály. Snad s výjimkou svérázné likvidace odpadu v Káhiře se nenajde nic, co by už jinde nebylo k vidění.
Zajímavěji se jeví sedm zákonů kolapsů v čele s tezí, že jen dokud věříme svým elitám, stavíme jim pyramidy. Ovšem i tady se brzy sklouzne k obecným ilustracím očekávaných položek zmaru, jež zastupují válečné konflikty včetně aktuální Ukrajiny.
Civilizace– Dobrá zpráva o konci světaScénář a režie Petr Horký, účinkuje Miroslav Bárta |
Dále se proberou energie, suroviny, zdroje, klimatické změny, kácení pralesů, znečišťování planety, migrace. Kazatelskou zprávu o stavu světa ještě hyzdí obehraná obrazová manýra zrychlených záběrů či náhlé prázdnoty měst za covidu.
Ale dejme tomu, že se divák přes výchovné poučky „co zasejeme, to sklidíme“ pročeká až k ústřednímu motivu, vyjádřenému Bártovými slovy „každá civilizace je konečná“. Načež se dozví, že třeba nebude až tak zle, ostatně „nikdo neví, co se stane“, jenom prý „musíme najít svou jedinečnost“.
To po líných osmdesáti minutách v kině člověka vážně uspokojí. Jisté je, že kýžené umění jedinečnosti zůstalo snímku Civilizace utajeno.
