Brazílie blízké budoucnosti už neslaví karneval, nýbrž vykoupení těla, Bůh se neuctívá na mších, ale na tanečních party, pro rozhřešení se jezdí autem do drive-in zpovědnic a hlavní hrdinka toužící po dítěti oddaně pracuje na úřadě, který lidem rozmlouvá rozvody. Manželům v krizi pomáhá ve společenství Boží láska, které se pokouší obnovit vyhaslé vztahy pomocí rituálů, modliteb a praktického sexuálního „výcviku“.
Jinými slovy, pod Boží láskou se tají prostě jen další sekta čili filmařsky modelová záležitost aranžovaná na způsob skupinové terapie, pouze oblečená do duhových barev a zachycující jednotlivé obřady s únavnou doslovností lidské nahoty od umývání po souložení.
Paradoxně ještě bizarnější prvky obsahuje domácké soukromí hrdinky, jejíž manžel vyrábí pohřební věnce a na krkolomném přístroji značky Made in China se pokouší o léčbu vlastní neplodnosti.
Jistě, některé rekvizity fiktivní budoucnosti účinkují svou absurditou, což se týká zejména automatizovaného provozu zpovědnic od nahrávek chvalozpěvů až po kadidlo, nicméně z neosobně chladného vyprávění čiší, že spíše než varování si tvůrce hledá uměleckou zástěrku pro měkčí pornografii.
A přitom, třebaže se kamera vyloženě kochá výjevy, v nichž zkušení členové Boží lásky zasvěcují nové klienty do sdílené rozkoše, přes veškerou lechtivost tématu i jeho obrazové ozdůbky je výsledná podívaná strašlivě nezáživná, ve své podstatě banální a k nepřečkání.
Nutno však dodat, že do finále vstupuje Mascaro coby autor scénáře s rádoby mystickým zvratem, před nímž by i Dan Brown se svou Šifrou mistra Leonarda zbledl závistí. Hercům je pak zapotřebí přiznat přinejmenším fyzickou zdatnost, protože třeba milostný akt na schodišti zosobňuje úctyhodný sportovní výkon.
