První večer Týdne tance byl rozpačitý, ale ostravský balet měl strhující finále

- Počátek ledna už tradičně patří Mezinárodnímu týdnu tance, akci organizované Tanečním centrem Praha. Jeho náplň je dvojí: praktické lekce a večerní představení. Z mnoha důvodů, zejména finančních, nemůže tato přehlídka konkurovat festivalům typu Tanec Praha. Dramaturgie tedy loví především ve vodách domácí scény a zejména mladé umělce, což je jistě přínosné a názorně to dokumentuje vývoj tance na tuzemských jevištích.

Letošní Týden tance zahájilo představení složené ze dvou rozsáhlejších opusů - No End Jana Kodeta a Tanečníka na provaze Philippa Talarda. První choreografie úvodního večera představila dílo Jana Kodeta, tanečníka a choreografa, který "vyrostl" ve Vysokoškolském uměleckém souboru UK (dnes výše zmiňované Taneční centrum Praha), vystudoval pedagogiku moderního tance a od roku 1993 působí jako tanečník a příležitostný choreograf v zahraničí. To, co bylo Kodetovi vlastní, byl humor a nezatíženost jakoukoli "filozofií" - bohužel, sklon k vyjadřování nadčasových pravd dostihl i jej. A tak divák hodinu sdílel nejasné konflikty, lásky, nelásky i traumata skupiny tanečníků za zvuků hudební koláže a občasného tichého anglického monologu jedné z tanečnic. Choreografii se rozhodně nedá vytknout nenápaditost a nedostatek expresivity; některá místa (obě kolektivní allegra, neuvěřitelné partneřiny) byla opravdu hypnotizující. Na druhé straně nutno připustit, že tolik dramatických pádů a běhů společně se záměrně neladnými pohyby mohlo příznivce klasického tance vyděsit (a vyděsilo, dva z nich seděli v sedmé řadě). Interpretům - "grantové skupině" sestavené až na jednu výjimku z amatérských tanečníků - ovšem nutno vyslovit obdiv. Stále ještě totiž platí, že amatér nesvázaný roky klasického tréninku je v interpretaci "contemporary" stylů přece jen přesvědčivější. Druhá půle večera patřila baletu Národního divadla moravskoslezského s choreografií Philippa Talarda Tanečník na provaze. Její autor si stanovil obtížný cíl - tanečně ztvárnit inspiraci stejnojmennou básní Jeana Geneta, jež opěvuje umění provazochodců, respektive tanečníků. Opus oslavuje sílu umění, sílu touhy dosáhnout dokonalosti i za cenu obrovské námahy, vyčerpání... Prvoplánovou hvězdou je sólista-titulní hrdina v podání co do rozsahu extrémně disponovaného Richarda Kročila. Jeho ecartes (pro laiky noha za uchem) jsou omračující - jenže prvních pět minut, pak poněkud zevšední. Navíc na některých místech jsou patrny choreografovy rozpaky, co si se sólistou počít. Sboristé na sebe prvních cca patnáct minut neartikulovaně pokřikují a hecují se k velkým výkonům, chvílemi se na sobě navzájem dopouštějí i násilí; zřejmě aby se poznalo, kdo je lepší. Pak přijdou na řadu tyče, které tu vymezují zápasnický ring, tu se stávají jakýmisi artistickými pomůckami. To, co diváka zaujme, je až samo finále, kdy všichni zúčastnění v maximálním tempu předvádějí horečně gradující baletní rozcvičku u tyče, jež končí vyčerpáním (možná i smrtí) všech kromě sólisty. O tom, že hlediště Laterny magiky závěr opravdu vzal, svědčí fakt, že soubor byl nucen se vyčerpávat dvěma přídavky. První večer Týdne tance zapůsobil poněkud rozpačitě, ale zároveň vzbudil zvědavost, co asi přinesou představení další.

"Grantová skupina" Jana Kodeta: No End
Mezinárodní týden tance

choreografie Jan Kodet
hudební režie Ondřej Adámek

Balet Národního divadla moravskoslezského Ostrava:
Tanečník na provaze

choreografie Philippe Talard
hudba Dayton Allemann a Dennis Kuhn

Laterna magica, Praha 5. ledna