Respektive asi záleží na tom, zda je před návštěvou divadla obeznámen s předlohou. Topolova téměř dvacet let stará novela Noční práce se dá přirovnat k halucinaci. Ostatně právě tak autor proces jejího vzniku popisuje v programu představení. Střípky děje, posuny v čase, nejasnosti, které postavě se autor právě věnuje, nic z toho četbu neulehčuje. Ovšem v kombinaci s autorovým pregnantním jazykem nabízejí čtenáři dechberoucí strastiplnou cestu nočním lesem. Je jasné, že dramatizace nemůže obsáhnout všechny linky takového horečnatého snu, jenže Kouzelná země vedle odboček osekává Topolovo dílo i o atmosféru a specifickou poetiku venkova roku 1968.
Problém měli inscenátoři především právě s tím vročením, dobu se totiž pokusili přiblížit pomocí motivů spartakiády a především ubíjející slideshow dobových černobílých fotek. Tedy nic objevného. Mikuláškovy práce nejen v Národním divadle se přitom vyznačují především vynikající atmosférou a silnými obrazy – proč si tedy právě zde musí talentovaný režisér pomáhat tak lacinou berličkou, je záhada.
K autorovu textu přistupují tvůrci uctivě, z děje vybírají vděčné scény (ranní setkání Polky s tajnými vyšlo brilantně) a Topolův jazyk z jeviště září. Momenty, kdy má některá z postav delší monolog, patří logicky k nejlepším. A bohužel tak trochu ukazují, že dobrý spisovatel ilustrace ke svým slovům nepotřebuje.
Z herců zaujala talentovaná Jindřiška Dudziaková v úloze Zuzy, role Polky je pro Davida Prachaře jako dělaná. Ovšem právě Prachař spolu s Johannou Tesařovou z celkového vyznění svým expresivním projevem hodně vyčnívají a nesouzní se zbytkem ansámblu.
Kouzelná zeměNárodní divadlo (Stavovské divadlo) premiéra 14. února 2019 režie: Jan Mikulášek hrají: Johanna Tesařová, Lucie Juřičková, Tereza Vilišová, Jindřiška Dudziaková, David Prachař, Matyáš Řezníček, Pavel Batěk, Filip Kaňkovský, Robert Mikluš, Václav Vašák, Kateřina Dvořáková, Veronika Lapková, Martin Dědoch, Oskar Hes, Jan Nedbal |
Mikulášek se nebojí využívat častého prvku dnešních režií, tedy kamery, která v reálném čase přibližuje některé momenty z jeviště na pozadí scény. Právě toto však na rozdíl od zmíněné nešťastné slideshow funguje skvěle, intimní promluvy v obřím rozměru vyvolávají v divákovi pocit nepatřičnosti a asi nejvíc mu tak simulují zážitek, který čtenář zažívá s postavami Noční práce na papíře. Tradičně skvělou práci odvedl scénograf Marek Cpin, jeho kontrastně jednoduché pojetí se nijak netluče s venkovskými motivy.
Celkové vyznění však nezachrání. Právě pro téma venkova je Noční práce Jáchyma Topola přirovnávána k dramatu Konec masopustu jeho otce Josefa. To ale vůbec neznamená, že taktéž patří na jeviště.
