V posledním desetiletí se prozaik a dramatik Thomas Bernhard (1931-1989) stal v českém prostředí jedním z nejpřekládanějších autorů, přesto se s jeho poetikou i s reáliemi jeho děl těžko vyrovnáváme. Minetti náleží k Bernhardovým nejexpresivnějším a současně nejkoncentrovanějším hrám. Její text sestává z větných a významových úlomků, expresivních výkřiků zoufalství a úzkosti a torzovitě zpřítomňované více než třicetileté prehistorie.
K čertu s klasikou!
Starý herec přijíždí o silvestrovském večeru do starého hotelu v Ostende, kde se má sejít s ředitelem činohry, aby po třiceti letech naposled vystoupil na divadle, zahrál Krále Leara; třicet let o samotě v Dinkelsbühlu precizoval Learův part poté, co byl jako nepohodlný ředitel a herec vyhnán z divadla, když "se vzepřel klasické literatuře". Maska Krále Leara, již údajně pro Minettiho osobně vyrobil slavný belgický malíř James Ensor, je také jediným Minettiho majetkem. Se starým hercem ve starém hotelu jako by odcházela celá Evropa, jako by se kontinent loučil se svou historií, kulturou, civilizací. Halou probíhají maškary, jež - jak se ukáže - nemají tvář, pod maskou skrývají jen další masku - masku smrti.
Výtvarně je inscenace inspirována právě obrazy Jamese Ensora, který na přelomu 19. a 20. století tvořil v symbolistní a dekadentní atmosféře, využívaje hojně motivů masek a tanců smrti. Hudba Jana Klusáka a scéna Jiřího Sterwalda (zdobné secesní kování výtahu a lóže hotelového vrátného, v pozadí omšelý fotel, nad vším vypouklé kulaté zrcadlo) působivě spoluvytváří apokalyptickou náladu konce jednoho světa. V okolní temnotě, jež pomyslně obklopuje hotel - poslední výspu Evropy na atlantickém pobřeží, jako by mizelo všechno, co se pojilo k našemu životu; po nás jako by mělo přijít už něco zcela nového, naší minulostí a civilizací nezatíženého. Neboť to, že Minetti před třiceti lety, tedy v roce 1946 (hra vznikla roku 1976 a Bernhard vždy zasazuje děj do doby vzniku díla) právě v Německu odmítl klasickou literaturu, znamená také, že takzvaná krásná klasická literatura ani humanistické hodnoty, jichž měla být nositelem, nebyly s to zabránit světové katastrofě, holocaustu. Tragédie Král Lear, již jako jedinou vzal Minetti na milost, je přece také obrazem apokalypsy, rozpadu světa starých pevných hodnot, světa, jenž propadá chaosu. Historické pozadí Minettiho kroku je ovšem v textu hry značně zašifrováno a Krejčova inscenace je také nijak nezvýrazňuje.
Máme vůbec na to?
Spolu s tématem konce starého světa přináší Portrét umělce jako starého muže na pražské jeviště závan moderní dramatické a divadelní poetiky; expresionismem či symbolismem inspirované výrazové prostředky ukazují možnosti nové obraznosti, nepopisné a nepsychologizující. Pro tento úkol je však zdejší herectví ještě stále příliš pod vlivem psychologické školy s průběžnými realistickými motivacemi jednání.
František Němec, byť generačně značně jinde než postava starce účtujícího jakoby s celým lidstvem i s vlastním tragikomickým životem a absurdní marnou řeholí, jíž se obětoval, hraje Minettiho dobře. Ale pokud měla být zejména v prvé půli jistá mimická strnulost a úspornost výrazem vnitřní koncentrovanosti i mizantropické zaměřenosti na sebe sama, muselo by herecké umění skutečně být provozováno se "smrtící" intenzitou. Jedinou náplní hry je v podstatě její existenciální a duchovní obsah - a jeho odumírání; a pokud tento obsah není zpřítomněn a nesen právě absolutní hereckou koncentrací a vnitřním přetlakem, hrozí, že se téma hry vytratí a text rozpadne na nesrozumitelné střípky. To se občas dělo hlavně a právě v prvním dějství, kde naše duševní plochost a existenciální mělkost (František Němec jako by tu byl jen typickým reprezentantem nás Čechů, tady a teď!) jako by neměla čím zaplnit hluboký prostor scény.
|
Národní divadlo Praha - Thomas Bernhard: |
 Účtování s lidstvem. František Němec jako Minetti a Johanna Tesařová coby Dáma. |
