Chramostová: Skutečně jsem viděla smrtku

Herečka Vlasta Chramostová se vrátila do rodného města. V brněnském Mahenově divadle se členka pražské zlaté kapličky představila jako hrdinka díla Boženy Němcové. "Nejsem žádná moderní babička, která na scénu přijede třeba na bicyklu," uvedla svou poslední velkou roli.

Nad rezervovanějším přístupem kritiky k nové inscenaci režiséra J. A. Pitínského mává rukou. "Vždyť tomu ti lidé, kteří nestojí na jevišti, často ani nerozumí," myslí si.

Chramostová se stala ikonou odporu proti socialistickému režimu a známou disidentkou. Kriticky se dívá i na dnešní politiky. "Většiny z nich si nemohou vážit," říká herečka.

Narodila jste se 17. listopadu. Stejné datum přineslo republice společenskou i politickou svobodu od útlaku, proti němuž jste aktivně bojovala. Věříte na náhody?
Asi budu vypadat jako blbec, ale ve svém věku už to unesu. Věřím trochu astrologii. Ještě jako holce mi udělali horoskop. Mnohé z toho se plnilo.

Co například?
Že budu studovat konzervatoř, že budu do jisté míry známá. Že budu dělat povolání, které bude mít navrch ještě úzký kontakt se společenskou situací.

Jak vás vaše dětství nasměrovalo do života?
Do mého dětství zaznívala slova jako válka, mír, Masaryk a třeba československé legie. Dva tatínkovi bratři právě v legiích zahynuli. Babička se zřejmě právě proto nikdy moc nesmála. Uvědomila jsem si její tragédii, když jsem sama přišla o jediné dítě. Když nyní hraju Babičku, vždy si také opakovaně uvědomuju, jak každá válka drsně poznamená zejména ženské osudy.

Před Brnem jste počátkem šedesátých let bourala, a přišla tak o jediného, tehdy čtyřletého syna. Tragédii jste popsala i ve své knize pamětí. Vytěsnila jste ji tak na stránky, nebo se k té hrozivé události ještě vracíte?
Asi jsem se pokoušela vše vytěsnit. I já tehdy byla z té havárie těžce raněná. Rekonvalescence trvala mnoho let. Byl to asi můj osud. Jela jsem tehdy do Brna potěšit maminku. V osmi měsících jí zemřelo pět nejbližších příbuzných: tatínek, jeho bratr, maminčina sestra i její muž. Chtěla jsem potěšit ženu, které se zhroutil celý její svět, a místo toho jsem bourala.

Kniha vašich pamětí je pozoruhodná nejen jako historický pramen, ale i svým literárním stylem a jazykem. Píšete, že několik minut před tou strašlivou bouračkou jste po pravé straně silnice u zábradlí jednoho mostku viděla stát smrt v podobě kostnatého muže v černém obleku. Je to vaše literární fikce a licence, nebo se to skutečně stalo?
Já ji skutečně viděla. Byl to zřejmě takový metafyzický přelud. Jako matka jsem si přišla nejdůležitější na světě. Šla jsem klidně před jedoucí tramvaj a měla pocit, že ona má zastavit. Pocit tak strašlivé důležitosti jsem jako máma měla. Až mnoho let později jsem pod srpnovým hvězdným nebem pocítila až mystickou zkušenost a vědomí souvislostí mého života. Tyto jakoby nadpřirozené věci si člověk nevymyslí.

To jsem přece já!
Když respektovaná herečka i žena přišla na rozhovor, u kamenného torza zdobícího fontánu nádvoří hotelu Continental v Brně najednou vykřikla: "To jsem přece já! Říkal mi, že myslel na mne, když tu sochu navrhoval." Torzo vytvořil sochař Konrád Babraj. S Chramostovou umělce spojovala nejen láska, ale také jediný hereččin syn, o kterého krutým způsobem přišla.

Neměla jste jednoduchý život. Za své neohrožené občanské postoje jste zůstala přes dvacet let bez práce, což je pro herečku ten nejhorší osud. Co vám pomáhalo?
Pánbůh ví, že mne vždy držel na nohou humor. Na druhou stranu mne dnes v životě i v umění zlobí, že všichni mají pocit, že se usmějeme k smrti. To mi vadí. Já zažila všechny divadelní žánry. Někdy to byla crazy komedie, jindy zase docela realistická tragédie, jindy zase mystika nebo třeba hodně poezie.

Zůstaňme u veršů. "Kotlářská 35 a"; je název slavné Skácelovy básně, kterou složil hold svému bydlišti. Slavný básník byl z vaší generace. Znali jste se osobně?
To víte, že ano. I s Oldřichem Mikuláškem. U Skácelů jsem byla na Kotlářské ještě za normalizace a pouštěla jim tam nahrávku Voskovcova Relativně vzato. Ještě teď vidím Honzu, zachmuřeného a s hlavou v dlaních.

Vy jste si socialistický zákaz činnosti vynahrazovala bytovým divadlem. Tuto vaši specialitu, kterou jste byla známá, jste ovšem prováděla už za druhé světové války. Vám je hraní po kuchyních a obývácích osudem?
Ludvík Vaculík se mne často ptal, jak jsem právě na bytové divadlo přišla. Já mu odpovídala, že to je už velmi stará záležitost. S kamarádkou a herečkou Zorkou Rozsypalovou jsme byli na škole, kterou nám Němci zavřeli. My jsme pak hráli po domácnostech českých vlastenců.

Hrajete v Národním divadle na jednom z největších českých jevišť, prošla jste i těmi nejmenšími po soukromých bytech. Jaký je v nich rozdíl?
Vůbec žádný. Buď to děláte dobře, nebo špatně. Jen kritici si vždy myslí něco jiného. Já ale měla vždy ráda právě ta velká jeviště. Život to však zrežíroval jinak.

Hned po válce jste se uvedla jako Modesta v Nezvalově známé Manon Lescaut. Prý se autor tehdy premiéry osobně zúčastnil. Znala jste se i s tímto veršujícím velikánem, který byl i právem zatracován?
Nepamatuju se, zda byl Nezval skutečně na premiéře. Mám s ním však pikantní vazbu. Jeho otec byl řídícím na jihozápadní Moravě a velmi se přátelil s mým dědečkem, také kantorem. Chodili spolu v Rouchovanech do hospody. Pan učitel Chramosta si s panem učitelem Nezvalem velmi rozuměli a hodiny a hodiny povídali. Také nyní na brněnském Ústředním hřbitově mají hroby velmi blízko sebe. Věřím, že v záhrobí plyne čas jinak, a že proto spolu diskutují dodnes.

Kniha vašich pamětí měla velký ohlas a čtenáři si vyžádali druhé, doplněné vydání. Od prvního publikování uplyne deset let. Napsala byste dnes něco jinak?
Žádná kdyby a by do života nepatří. Na to je příliš překvapivý. Něco jsem měla napsané už dvacet let. Knihu jsem dopisovala velmi rychle. Když mi pánbůh dopřeje zdraví, chci připravit ještě další.

Své paměti jste dovedla do současnosti. O čem chcete propříště vyprávět?
Bude to s akcentem na poslední dvě dekády, v nichž žiju své nejrůznější návraty. Už na tom pracuju. Chci si všimnout i společenské situace posledních dvaceti let, která se mi v mnohém nelíbí.

A které dnešní pořádky jsou vám proti mysli?
Každou dobu spoluvytvářejí vždycky všichni lidé, kteří v ní žijí. Určitě by bylo i dnes proti čemu demonstrovat. V ulicích jsem naposled byla v roce 2000 při sporech o Českou televizi.

A proti čemu jste kritická na počátku roku 2008?
Napříč naším politickým spektrem musím surově říci, že s mnohými politiky bych nešla ani na kafe. Nebaví mne a lidsky si jich nevážím. Vadí mi na nich obrovská povrchnost. Poznala jsem mnohem hlubší, zajímavější a tolerantnější lidi.

Povídáme si v době prezidentských voleb. Máte favorita?
Já jsem pro změnu prezidenta. Václav Klaus pro mne není věrohodný. I ješitnost by měla nejen u umělců mít svoje meze. Patřím ke skupině lidí, která byla vždy pravdivá a autentická. Na nic si nehraju. Dnešní společnost je pokrytecká i bázlivá. To nesnáším.

V brněnském duchu

Vlasta Chramostová se v Mahenově činohře představila jako slavná Babička a představení se neslo záměrně v brněnském duchu. Důvody jsou nasnadě. V Brně se 17. listopadu 1926 narodila. Poblíž města ji potkala největší životní tragédie. V Brně začala hrát už za druhé světové války bytové divadlo. Chramostové otisky v jihomoravské metropoli jsou zjevné nejen na stránkách jejích mimořádných knižních pamětí, které vydala - jak jinak - v Brně.