Zpěvák, stepař, režisér a herec se svým orchestrem Melody Makers představí ve čtvrtek večer v Aldisu v Hradci Králové zbrusu nový program Ohlasy písní zámořských.
V něm nabídne jak americké evergreeny s texty Vítězslava Nezvala, Josefa Kainara či E. F. Buriana, tak třeba Alexander's Ragtime Band, k němuž si český text opsal z titulků v biografu.
"To je téma, které přináší původní americké skladby z 20. a 30. let minulého století s českými texty, ovšem dobovými. To znamená, že mapujeme tehdejší úroveň českého textařství. Některé věci jsou velice zajímavé, třeba od Voskovce a Wericha či od Josefa Kainara, ale samozřejmě tam kromě nich jsou také texty pokleslé a velmi naivní. Bude to tedy škála od legračních pokleslostí až po opravdu krásné a poetické věci," říká Ondřej Havelka.
Platí ona pokleslost i pro originální anglické verze?
Myslím si, že v mnoha případech je to podobné, vůbec nemusíme mít nějaký komplex méněcennosti. I v amerických jazzových textech byly velké výkyvy. Ira Gershwin, bratr George Gershwina, třeba psal neuvěřitelně oduševněle a vtipně, ale v oblasti černošského jazzu jsou slova velice jednoduchá až prostá.
Ovšem i v té dobové naivitě je milá hravost a půvab. Nevíte, proč to schází dnešní populární hudbě?
Je úplně jiná doba, témata se změnila, ta dnešní přinášejí naprosto rozdílný ráz, všechno je drsnější. A u pokleslé pop music bych řekl, že rozdíl není až tak velký, spíš si myslím, že je to furt stejné.
Máte z čeho vybírat repertoár?
V americkém jazzu a swingu toho je pořád dost. Samozřejmě českou scénu tanečního swingu 30. a začátku 40. let už máme dosti probádanou. Bývá to veliká náhoda, když se nám podaří najít něco, co ještě neznáme a co je dobré. Tehdy sice i u nás vznikala spousta věcí, ale velká část je hodně špatná. Tam už je hledání složitější, ale stále se nám daří objevovat zajímavé věci. Nedávno jsem nečekaně našel pěknou písničku z repertoáru orchestru Emila Ludvíka, je to jednoduchá věc na principu americké riffovky, kterou nikdo nezná. Do tohoto programu se mi nehodí, mám ji však v záloze a určitě ji brzo zařadím.
Zůstáváte věrný předloze, nebo s písní naložíte po svém?
Jak kdy. Snažíme se hrát autenticky, když je nahrávka doprovázena jen malou partou, třeba kvintetem, my si uděláme aranžmá pro celý band, ale samozřejmě v onom duchu a stylu, jako by to dělal aranžér, který psával pro R. A. Dvorského.
Nakolik je pro vás důležitý humor a jevištní stylizace?
Stylizace je zdrojem hry, je jen při tom potřeba mít na paměti, že obsah musí být silnější než stylizace, aby se z toho nestala plytká parodie. Diváci z nás musí cítit, že to máme opravdu rádi a že muziku citově a srdečně prožíváme. Že to není jen výsměch z hlediska jakéhosi povzneseného odstupu, to ne. Je nutné, aby všechno bylo vyrovnané. Stylizace samozřejmě přináší určité prvky pro rozvíjení hry, improvizace a humoru.
Stále bádáte v dávných swingových časech, nebo si doma pustíte i rock či folk?
Bigbítem jsem odkojen, jako kluk jsem v 60. letech poslouchal hlavně rockovou hudbu, jak se tehdy říkalo bigbít. Je mi to blízké, ale dnes už nemám takový přehled. Samozřejmě znám některé kvalitnější případy současných, ne však středoproudových projevů pop music, ale nemůžu o tom příliš zasvěceně hovořit, protože se tím příliš nezabývám. Mám moc rád Radůzu, to je můj poslední objev, z americké populární hudby mám rád Norah Jones, protože je to šarmantní pianistka.
V jednom vašem rozhovoru jste mluvil o dnešní kulturní nouzi. Stále podle vás trvá, nebo se už "vyčasuje"?
Ona se projevovala vždycky a vždycky někde jinde. Naším největším momentálním problémem je, že existuje strašlivá nevyváženost mezi médii, která přinášejí kvalitní kulturu, a komerčními médii, která na to samozřejmě kašlou, protože se potřebují populisticky zavděčit vkusu a potřebám prostšího lidu, který o kvalitní věci zájem nemá. Neexistují rádia, která by se specializovala na kvalitnější hudbu, neexistuje -kromě ČT 2 - televizní program, který by nabízel větší prostor skutečnému umění, kultuře na úrovni. A i na ČT 2 je pro to místa čím dál méně.
Kam se s Melody Makers řadíte? Je to jazz, či už populární hudba?
My nehrajeme jenom jazz. Snažíme se sice dosáhnout úrovně amerických jazzových orchestrů, protože je to naše největší láska, ale aby koncert byl pestrý a zábavný a aby se na něm vytvářelo napětí mezi kvalitou a pokleslostí, zařazujeme i nejazzové věci z oblasti populární hudby. I tehdy slavné orchestry hrály víc levnou populární hudbu než jazz, třeba Paul Whiteman. Když se podíváte na repertoár jeho koncertního programu, zjistíte, že z pětadvaceti skladeb zahrál jen tři jazzové písně. Jinak hrál tanga a pokleslé sentimentální cajdáky. My hrajeme i to, proto se nemůžeme vydávat za jazzový orchestr. Naším úkolem je mapovat co nejširší spektrum populární hudby, v tom je to zábavné. Zažili jsme, že někteří naši kolegové se snažili velmi neúprosně specializovat třeba jen na swing, a koncert pak byl trochu fádní, pořád swing a žádná změna. Většinou nás lidé zařazují na okraj české pop music, protože hrajeme muziku, na kterou lidi chodí a kterou si kupují na deskách. Je to jakýsi okraj, i když nelze mluvit o nějaké alternativě, to by bylo přehnané. Alternativa je záležitostí moderních věcí, které nyní vznikají, nikoliv našich reminiscencí.
S orchestrem jste vystupoval také při stoletém výročí Jana Wericha, kolem něhož se vedla řada debat, zda je jeho dílo stále platné či zda již vyčichlo. Nakolik vás Voskovec s Werichem a samozřejmě Jaroslav Ježek ovlivnili?
Velice! Myslím, že jejich dílo aktuální je, a to velmi. Jsem jimi odkojen, už když jsem byl desetiletý kluk, dokolečka jsem sjížděl supraphonské album s téměř kompletními nahrávkami Osvobozeného divadla. Byl jsem tím nadšený a uměl to zpaměti, to byla moje velká obliba. Když se na to dívám dnes - a vracím se k tomu velmi intenzivně, protože připravuju na podzim nový program, který bude věnován V+W a Ježkovi - zjišťuju, že je to opravdu platné dodnes.
29. března 2005 11:46
