Kainarovy básně zhudebnil Vladimír Mišík, jeho písně zpíval Jiří Suchý. Každý interpret měl vlastní přístup. Proč jste se rozhodl jen pro kytaru a hlas?
Čekal jsem, až uzraju věkem, abych si našel nějaký pohled na mladého Kainara. Jeho věci jsem se snažil prezentovat jako své písničky. Aby byly trochu hravé, aby to bylo o kytaře. Nejsem si jistý, jestli by dnes mladí lidi zkousli dobové aranže Gustava Broma. A také jsem se snažil, aby deska nevyzněla ve stylu "podělejte se, přišel jazz". Rád bych, aby z ní byla spíš cítit moje láska ke Kainarovým písničkám. Aby to bylo intimní, spíš o textu než o hudbě.
Čím vás zaujaly Kainarovy texty?
On psal krásné texty vesměs na hotové melodie, většinou to byly osvědčené standardy. Dokázal se bravurně "vylhat" z matematické přesnosti daných hudebních témat. Měl vynikající slovní zásobu. Každý Kainarův text je nadstandardní, místy je to poezie. On psal během války pro své přátele, se kterými poslouchal západní rozhlasy. Znal třeba jen název Peníze z nebe a podle něho si udělal vlastní textovou představu peněz z nebe. Ve srovnání s tím jsou původní americké texty hodně mělké. Když jsem obcházel pamětníky, dozvěděl jsem se o Kainarovi trochu víc. Snažil jsem se, aby z desky vyplynulo také něco o něm, jeho povaze nebo starostech.
Dozvěděl jste se, jaký byl Kainar doopravdy?
To mi nepřísluší. Ani drby mě nezajímaly. Já jsem ho v podstatě opustil v roce 1948. Potřeboval jsem si Kainara zmapovat a udělat si o něm obrázek sám za sebe. Neříkám, že je přesný, ale je můj. Je to obrázek mladého Kainara, v podstatě dvacetiletého kluka, který hrál během války se svými přáteli na kytaru a vymýšlel si písničky. Album Nebe počká jsem dělal spíš pro radost, rád si hraju. Hledal jsem náladu, pocit z něho z té doby. Tím pádem jsem věděl, že hudební aranže musí být prosté a kytara musí být trochu zajímavá.
Proč deska vznikala tak dlouho?
Potřeboval jsem se naučit spoustu věcí. Je to hodně o řemesle, které jsem zpočátku neuměl. Lehkost a hravost je na téhle desce hodně vydřená. Nevěděl jsem, jestli to zvládnu. Ale abyste mi rozuměl, nelituju se, dělal jsem to dobrovolně. Tři roky jsem denně cvičil šest hodin na kytaru. Sehnal jsem si všechny předválečné verze všech písní, které Kainar textoval. Hledal jsem pro sebe nejlepší cestu. Některá těžce vytvořená sóla jsem nakonec vyhodil abych nezdržoval a deska mohla plynout. Ale nejvíc mi pomohlo, že mám písně ohrané z koncertů. V průběhu dvou let jsem si ověřil, že se líbí i mladším posluchačům. Mám pocit, že to mělo smysl a dodalo mi to ještě větší sebevědomí.
Je sebezdokonalování pro vás čím dál těžší?
Já jsem zafixován jako perfekcionalista, který zdržuje a přehání. Pokud to nezní blbě, vždycky jsem věděl, co chci. A vždycky jsem si zvedl laťku malinko výš. Pak to vypadalo, že zdržuju, ale já jsem na to neměl. Až budu dělat další desku, logicky si nasadím vyšší laťku. Další dva roky se budu trápit s něčím úplně jiným, ale člověka to musí bavit. Nechci hrát stejně jako dřív. Snad jsem se už vymanil ze své zafixované role přeněžnělého stydlína. To mi v mém věku nedělá dobře. Nejtěžší je se ctí zestárnout. Když si člověk hraje a dělá naplno, co ho baví, tak nemá šanci, aby zestárl. Má pocit bezpečí, že není napadnutelný a vytváří si vlastní pevnou základnu, jakési vnitřní zázemí. Když si vyberete horu, na kterou chcete vylézt, stejně tam není nikdo, kdo by vás poplácal po rameni. Ale děláte to kvůli sobě.
Saháte pro inspiraci stále hlouběji do minulosti?
Takhle to neberu. Kainarovy písně jsou nadžánrové. Nazabývám se tím, jestli jsou moderní. Ostatně dnes se hudba znovu vrací ke hře rukama, například Dan Bárta dělá krásné jazzové desky. Žánry se slily dohromady tak, že na nich vlastně nezáleží, pokud muzika zůstane pro lidi přitažlivá.
Proč jste pozval Zuzanu Navarovou, která zpívá v pěti písních?
Já jsem si ji představil už v okamžiku, kdy jsem začal dělat výběr skladeb. Ona není jenom klasická zpěvačka, ale chytrá holka a velká osobnost, která má dar sdělnosti. Logicky to chtělo někoho, kdo bude vědět, o čem zpívám. Jsme kamarádi, mám rád hudbu, kterou Navarová dělá. Černou káru může po Evě Olmerové zpívat snad jenom ona. Neříkám, že Olmerová byla horší zpěvačka, ale pokud deska měla být prostá, tak jsem chtěl prostý sdělný Zuzanin projev. Navíc já nejsem žádný zpěvák, desce mohla její účast jen prospět.
Jak bude vypadat vaše příští deska?
Už léta na ni střádám melodie a různé kousky textů. Chtěl, aby pocitem navazovala na album Králíci, ptáci a hvězdy. Desku budu dělat s malou stabilnější kapelou. Už mám rozjednené, že bychom to zkusili s Petrem Binderem. Střídat různé kytary a vyblnout se. Sháníme ještě jazzového bubeníka, takže budeme hrát ve třech. Střídat různé kytary a vyblnout se.
Na kainarovské album lidi čekali čtyři roky. Jak dlouho bude trvat, než vznikne další deska?
Není kam spěchat, chci ji pořádně připravit.
Jak vypadá pracovní den Karla Plíhala?
Poslední tři roky jsem koncertoval, nebo jsem seděl a cvičil. Od října si udělám pevný pracovní den od desíti do čtyř. Musím mít nějaké mantinely, systém, jinak bych nedělal nic. Tak si udělám pevnou pracovní dobu. To souvisí s věkem. Už jsem líný, roztěkaný, musím na sebe uplést nějaký bič, abych nezpohodlněl. Víkendy budu mít volné.
 Karel Plíhal, festival Za vodou, Děhylov. (20. června 2004) |
