Alergie, vnějšek a odpověď bez otázky

- Jiří Černický svou výstavu na Staroměstské radnici nazval Alergik a na rozdíl od řady jiných projektů je tentokrát nutné vzít titul expozice vážně. Název není arbitrární ozdobou, ale naopak poskytuje klíč k tomu, proč výstava vypadá tak, jak vypadá, a zároveň naznačuje přístupové cesty k důvodům a významu jednotlivých prací.

Důraz na povrch a vjem však není v Černického tvorbě ničím novým: detailně vypracovaná a tentokrát u většiny exponátů zcela suverénně působící formální stránka byla pro umělce vždy především způsobem, jak projevit a zároveň pomocí výrazného "ochranného zbarvení" zabránit zlehčení či neutralizaci "neúnosně vážného" tématu. Povrch jako poslední útočiště významu, jejž obvykle konstruujeme jako mimosmyslový "zbytek" díla, se tady stává válečným polem, v němž musí každý divák vybojovat svou bitvu. Černický mu ovšem "ulehčuje" pouze první krok - nabízí senzace barev, tvaru, pohybu či provokativní témata. V záhybech, jež takový povrch nabízí, se ovšem lze lehce a s chutí ztratit, aniž dojde k předání "in-formace", která uspořádává vnějšek a o niž jde Černickému zejména.
Alergik je termín, jenž označuje člověka trpícího alergií, onou nepřiměřeně silnou reakcí organismu na opětovné setkání se škodlivou látkou. Jako by přebujelost formálních dovedností a invence byla jednou z obranných reakcí umělce na umění, jež se ve stále větší míře stává strategickým výkonem. Nutnost, s níž vzniká konkrétní dílo, se stále častěji ztrácí či je přítomna jenom jako vedlejší efekt produktu. Důsledná vnějškovost, v níž Černický tak trochu alegoricky převádí onen vnitřní, ještě mimo sféru umění ležící důvod vzniku díla, onu afektivní reakci na skutečnost, však hrozí ztrátou dostatečné míry čitelnosti. Vnější podoba je u Černického vědomě příliš efektní, ale ani záměr nakonec nezabrání přirozené tendenci vnějšku hermeticky uzavřít před divákem původní zdroj energie. Navíc je tu ve hře množství zprostředkujících prvků (citace, slovní hříčky, žánrové přesmyčky, až nezřetelně jemná dekonstrukce archetypů).
Přesvědčivě tedy vyznívá první velká samostatná prezentace díla Jiřího Černického v etablovaném výstavním prostoru především v prvním nárazu, při první procházce výstavou, kdy na nás působí zejména senzuální kvality a kdy se teprve ustavují pravidla přístupu k vystaveným pracím na základě jejich vnější podoby a vzájemných konstelací. Jakkoli jsou u autora alergie - na skryté násilí u Modřinových květů, na brutální domýšlivost druhé "živé kůže" či designérskou "samozřejmost" atomového výbuchu - konkrétní a žité, pro diváka zůstávají většinou jen v možnosti.
Jako by násobené efekty posouvaly téma až za hranici vnímatelného napětí a z původní otázky často zůstávala jenom odpověď. Jestliže tvrdím, že pokus Jiřího Černického víceméně ztroskotal, je to dobrá zpráva, protože ukázat problém a náročné téma takhle ostře a za sebe se v poslední době pokusil málokdo.

Jiří Černický: Alergik. 2. patro Staroměstské radnice, Galerie hlavního města Prahy. Výstava se koná do 31. března.


Témata: Umělec