Jen několik metrů od sebe dělí Kraslice a Klingenthal. Nepozorný řidič by si možná ani nevšiml, že přejel z města do města a navíc překročil státní hranici. A právě příhraniční město se nyní stalo novým domovem pro necelou dvacítku uprchlíků.
„Nelíbí se mi to. Bydlím tu celý život a abych se teď kvůli tomu stěhovala? To rozhodně ne. Ale je to opravdu nepříjemné,“ odvětila na otázku ohledně nově příchozích Iva z Kraslic.
Uprchlíci v nedalekém německém městě jsou hlavním tématem rozhovorů většiny obyvatel českého města. „Němci vymírají a rychle stárnou, proto chápu, že je přijímají. Ano, nezačnou hned pracovat, ale opravdu věřím, že za rok za dva, až se naučí řeč, odvděčí se Německu za šanci,“ krotí emoce Bohumír.
Podobně to vidí i starosta Kraslic Roman Kotilínek, který je v častém kontaktu se svým německým protějškem. „Sami Němci jsou překvapeni, v jakém klidu se celá situace odehrává,“ uvedl starosta.
Dorazit má k německým sousedům až devadesát uprchlíků
Podle klíče německé vlády totiž musí Klingenthal přijmout jednoho imigranta na sto svých obyvatel. Ve hře čísel to dělá 90 uprchlíků, pro ty má být na německé straně připraveno na 34 bytů. Migranti budou mít volný pohyb po městě a okolí.
První skupina necelých dvaceti imigrantů dorazila do Klingenthalu minulý týden. Po zajištění ubytování se vrhla do základů německého jazyka.
„Jsme z Pákistánu, ale všichni jsme se potkali až v Německu a od té doby nás pojí přátelství. Zatím je nás tu pár a o tom, že by měli dorazit další, zatím nic nevím,“ řekl úvodem třiadvacetiletý Nauman.
Jeho hlavním důvodem k příchodu do Evropy je především bezpečnostní situace v Pákistánu a malá možnost pracovního uplatnění. „Při jednom z bombových útoků mi zemřel kamarád,“ smutně zavzpomínal Nauman. Cesta za bezpečím do Evropy mu zabrala přes tři měsíce.
Společně s přáteli bydlí na kopci, ze kterého má výhled na celý Klingenthal. Přestože je ubytovna pár desítek metrů vzdálená od velkého sídliště, zatím žádný problém nenastal. „Ani nevím, že tu někdo takový má být,“ odvětil jeden z obyvatel při otázce na cestu.
Skromně zařízený byt je pro čtveřici Pákistánců oproti stanům v záchytných táborech změnou. Vše je praktické, žádný luxus. Kovové postele, malé skříňky na osobní věci a miniaturní kuchyňský kout se sporákem, lednicí a pytlem plným prázdných lahví od Coca Coly.
„Až se situace u nás doma uklidní, chceme se tam vrátit. Mezitím se chci naučit němčinu,“ popsal svůj plán mluvčí skupinky, který jediný ovládá angličtinu.
Kromě jediného případu se zatím nesetkal s nevraživostí, spíše naopak. Hned několikrát v souvislosti s touto otázkou zmínil slovo „friendly“ (přátelský).
On i jeho přátelé by se rádi podívali i přes hranici do Kraslic. Zatím však nemají v pořádku všechny papíry a také se bojí přijetí.
„Nechceme tam zůstat, rádi bychom cestovali. Můj kamarád to také chtěl zkusit, ale čeští policisté ho zatkli. Tak raději ještě uvidíme, opravdu nechceme dělat problémy,“ špitl pokorně.
