Lidé totiž podceňují už výběr psa. „ Chyba se často stává hned na začátku. Pořídí si zvíře, které je pro jejich styl života nevhodné,“ říká znalkyně psího chování.
Na začátku to byla roztomilá chlupatá kulička. Kdo by odolal psímu pohledu. Jenže z hravé kuličky vyrostl jako mávnutím proutku psí puberťák, který neposlouchá a vycházet s ním je těžké. A někdy si vlivem absence výchovy dělá, co chce. Z hravého štěněte se tak po čase stává pro nedůsledného majitele koule na noze. Pro řadu páníčků je řešení jednoduché. Psí útulek.
Opravdu je tak důležité, pro jakého psa se rozhodnu?
My Češi jsme národ pejskařů. Aby však partnerství člověka a psa bylo šťastné, to nejdůležitější rozhodnutí je třeba učinit na začátku. Musíme si psa správně vybrat. Láska na první pohled a zamilování se do oválných mandlových očí krásného pitbula nebývá to pravé. Pokud tedy nemáme zkušenosti. A to nejen kvůli nám, ale i kvůli pejskovi, který na rozdíl od nás nemá ve své moci zásadně ovlivnit výběr svého majitele. Je závislý na nás, lidech.
Co když si vyberu špatně?
V mnoha případech nastanou problémy. Když člověk nastaví svému psu nesrozumitelná pravidla, pes na to zpravidla reaguje nestandardním chováním nebo agresivitou. Problémem výběru bývá i temperament psa, který člověk nezvládá, protože má jinou představu o venčení a aktivitě svého zvířete, pes se pak nudí a začne třeba ničit věci. Téměř všichni takoví psi pak vesměs končí v útulcích.
Jsou to mladá nebo spíše starší zvířata, kterých se majitelé takto zbavuji?
V každém útulku v republice vás bude nadšeně vítat ohromné množství psů různých velikostí, ras a stáří. Ale vedou mladí psi, věkem okolo jednoho roku. To je přesně ta doba, kdy se malé roztomilé štěně „omrzí“ a naplno se projeví nezvládnutá výchova. Pes už je v tomto věku téměř dospělý, má sílu, tahá na vodítku, projevuje se agresivně na jiné psy, občas zavrčí třeba i na majitele. Tím bohužel většinou dostane nálepku dominantního zvířete. A ten samý majitel, který mu předtím nezvládl vysvětlit jednoduchá pravidla, se často pouští do fyzického konfliktu se zvířetem, které má mnohem jednodušší a rychlejší reakce a také mnohem víc zubů.
Blízký kontakt s psími zuby asi není právě příjemný...
Přestože se z pohledu psa velice často chováme divně a nespravedlivě, je pokousání člověka až ta poslední varianta, kterou pes zvolí. Často naopak trpělivě snáší příkoří, třeba od dětí. A když přece jen kousne, míní to pouze jako varování. Nepoužije celý svůj arzenál a plný stisk čelistí, kterým jej příroda vybavila. Oni se opravdu snaží s námi dorozumět. To my jim nechceme naslouchat.
Setkala jste se někdy s takovým psem?
Přesně takový byl i náš útulkový rotvajler Don. Od mala žil na zahrádce, kde se mu příliš nevěnovali. Pak začal vrčet, a tak majitel přitvrdil. A stejně tak přitvrdil i Don. Jeho umístění do útulku přišel majitel vyřizovat s obvazy od krve, které na sobě určitě neměl poprvé. I samotný převoz do útulku nebyl jednoduchý. Na Dona se v té době nedalo sáhnout, natož mu připnout obojek nebo nasadit náhubek. Také jídlo si velice intenzivně hlídal. V útulku mu zpočátku vadil i samotný pohled člověka na mříže jeho kotce. Moje kolegyně Vanda Říhová s ním však za krátkou chvilku udělala kus práce. Novému osvojiteli jsme předávali nadšeného a mazlivého psa, který dokonce přinese a odevzdá do ruky svoje cennosti. Místo smrtící injekce tak tento pes dostal šanci na nový život. Psi potřebují hlavně znát pravidla, nikoliv cítit z člověka strach. No a my lidé ta svoje pravidla musíme dodržovat, což bývá největší kámen úrazu.
Jak tedy být odpovědnějším páníčkem?
Chov a výchovu psů stále doprovází předsudky a mýty. Jako příklad uvedu větu: „Pes si na mě přece nesmí dovolit zavrčet.“ Nebo názor, že fena by měla mít aspoň jednou za život štěňata. Tu proklínají snad všechny útulky v republice, kterým drobní i větší množitelé nadšeně dodávají stále nový a nový materiál. Majitelé nejčastěji argumentují tím, že přece všechna štěňátka jejich Betynky skončila v dobrých rukou. Možná se to opravdu povedlo, ale kdo může vědět, kolikrát za život se ty dobré ruce ještě změní, a co se stane s dalšími štěňaty?
Obyvateli útulků ale nejsou jen nechtění psi. Často to jsou i zvířata, na kterých se člověk nějak podepsal. Jaké s nimi máte zkušenosti?
Zrovna teď tu máme ošklivě zraněného psa. Je to malý zrzavý kříženec, vděčný za každé milé slovo a pohlazení. Říkáme mu Lišáček. Zřejmě byl dlouhodobě uvázán na drátu, který mu na několika místech vrostl do krku a způsobil hluboké řezné rány. Nevím, co je smutnější, zda to, že stále existují lidé, kteří se ke zvířeti dokážou tak chovat, nebo to, že toho psa nikdo ze sousedů nepoznává a nenahlásí jméno majitele. Ten si časem nejspíše pořídí nového psa, který bude prožívat stejná muka jako ten předchozí. Je třeba nebýt slepý a nebát se nahlásit špatnou péči. Třeba i anonymně prostřednictvím nějaké organizace.
Chystáte seminář, který by se měl problémy kolem psů zabývat. Kdy a kde se uskuteční?
Měla by to být taková beseda, kde by lidé mohli nahlédnout do psí duše a porozumět jí. S těmi, kteří 17. ledna přijdou v 18 hodin do klubovny ašské kynologické organizace v Komenského ulici, se podělíme o zkušenosti, názory a metodiku výcviku takzvaných problémových psů. Nechceme určovat, která metoda a názor je správný. Pouze nastíníme cestu, po které se nám společně s našimi psími přáteli daří jít a která může být pro řadu chovatelů inspirací. Vždyť to nepopsatelné pouto, které může vzniknout mezi člověkem a psem na základě vzájemného respektu, tolerance, zvyků, poznání se navzájem a nekonečné lásky, může každého provázet a dodávat mu sílu i v nejtěžších chvílích života.
