Na větýfce je zvláštní název. Jak vznikl?
Moje první dcerka má Downův syndrom. Právě pro ni jsem začala shánět jiné hračky, než byly běžně v obchodech. Chtěla jsem, aby měly ještě něco navíc, nějakou přidanou hodnotu, aby dítě rozvíjely. Často to byly takové skvosty, že jsem z nich byla, jak se říká, na větvi. Začala jsem je shánět i pro své známé. A když jsem přemýšlela, jak by se obchůdek mohl jmenovat, napadlo mne, že na větvi by byl příhodný název. Jenže doména už byla zarezervovaná, tak jsem si řekla, že bychom mohli být Na větývce. Odtud byl jen krůček k větýfce.
Kde se ve vás vzala touha něco organizovat?
Odmalička to ve mně bylo. Asi za to může můj dědeček, který se mi velmi věnoval. Připravoval pro mne soutěže, přichystal hledání pokladu ve staré chodbě chebského hradu. Když jsem se později na různých akcích setkávala s kreativními lidmi, začal ve mně klíčit nápad skloubit všechny ty šikulky dohromady a zkusit společně něco udělat. Tak jsem zorganizovala svůj první workshop pro děti a jejich rodiče. Sezvala jsem všechny prostřednictvím Facebooku. Zafungovalo to báječně.
Vzpomenete si, co jste dělali?
Protože to bylo před Velikonocemi, vyráběli jsme slepičky. Ivana Koulová, která si vzala na starost dílničky, kde se pracuje s jehlou a nití, nastříhala tvary z látky a předem je sešila na stroji. Děti si je musely vycpat vatelínem a otvor sešít. Pak si slepičky podle svého vkusu dozdobily. Moc se nám to líbilo, a tak jsme zanedlouho pořádaly další dílnu.
Co ještě kromě šití v dílničkách děláte?
Všechno, co nám přijde zajímavé. Například Naďa Šnajdrová připravuje vyrábění z papíru, Dana Harantová zas tvoří krásná přáníčka a záložky do knížek, Eva Karásková je specialistka na pečení a zdobení. A už zmiňovaná Ivana Koulová učí všechny pracovat s textilem, jehlou a nití. Vyrobila s dětmi sovičkové polštářky, ty se hodně líbily. Dílničku jsme musely několikrát opakovat, protože je chtěla mít spousta dětí a všechny bychom najednou nezvládly. Úspěch měl ale i dekorační domeček, medvídek nebo mazlík do postele.
Jak jde dětem a jejich maminkám práce od ruky?
Jak komu. Někdo je zručný, jiný má problémy vzít do ruky nůžky nebo navléknout nit do jehly. Dokonce ani některé maminky, které sem chodí se svými dětmi, šít neumějí. Ale všichni nakonec, třeba i s pomocí, svůj výtvor dokončí a odnesou si jej domů.
Komu jsou dílny určené?
Tvoření chystáme jednoduchá, tak aby je zvládly děti. Ale většinou s nimi chodí i rodiče, takže vlastně je to vyrábění pro všechny.
Dílničkám věnujete spoustu času. Proč to vlastně děláte?
Pro radost. Když se sejdeme u jednoho stolu, popovídáme si, společně s dětmi něco vyrobíme, je to fajn. Některé maminky napečou, tak si dáme třeba koláč a čaj. A úplně nejlepší na tom všem je, že z lidí, kteří k nám chodí, se postupně stávají našimi přáteli.
