„Kočkolásky se narodily proto, aby pomohly naplnit misky tam, kde je potřeba,“ říká Lucie Gebouská, která emotivní příběhy sepsala do knihy, jež je hlavním tahounem stejnojmenného projektu na pomoc lidským i kočičím hrdinům.
O čem tedy Kočkolásky jsou?
Je to okénko do každodenní práce spolků, útulků a depozit. Jejich prostřednictvím může čtenář sledovat padesát příběhů skutečných záchran kočičích tuláků od začátku až do konce. Jsou to příběhy protkané soucitem, odhodláním a vedou k zamyšlení.
Máte vy sama zkušenost s toulavými kočkami?
Na poli záchrany zvířat pracuji sedm let. Kočky odebíráme z nevhodných podmínek, snažíme se je vypiplat, pokud jsou nemocné, tak zaléčit a najít jim náhradní domovy. Mám s tím osobní zkušenost a na záchranu zvířat jsem si sáhla vlastníma rukama. Proto vím, že útulky to mají strašně těžké. Vím, kolik obrovské práce je s tím spojeno. A chtěla jsem jim nějak pomoct.
Jak jste pomáhala?
Vyráběla jsem různé propagační materiály, letáčky, vytvářela jsem zdarma weby pro útulky. Ale nemělo to takový efekt, jaký jsem čekala. Proto jsem si řekla, že by to chtělo nějaký projekt, který by tu kočičí problematiku, která je u nás stále tak nějak v pozadí, otevřel. Aby ukázal lidem, jak u nás kočky žijí v městských aglomeracích. Že to není lehký život.
Takže vás napadlo napsat knihu?
Ono to vykrystalizovalo postupně. Na podzim se mi ozval spisovatel Martin Petiška, že si všimnul nějakých příběhů o kočkách, které jsem psala na svém blogu. Ptal se mě, jestli bych mu nesebrala pár námětů do jeho nové knihy Bydlím u své kočky. A já jsem mu dala asi šest různých příběhů a všechny se týkaly záchrany koček. V ten moment jsme oba věděli, že tohle téma má přesah a bylo by dobré mu dát samostatný prostor. A tak vznikla kniha Kočkolásky, pro kterou Martin Petiška sepsal předmluvu a ilustroval ji Jiří Winter-Neprakta.
Kde jste brala inspiraci a materiál?
Oslovila jsem kočičí útulky. Od aktivistů, záchranářů a spolků jsem sebrala skutečné příběhy, které se staly. Ze začátku jsem vůbec nevěděla, jestli se podaří těch padesát příběhů poskládat dohromady. Ale snažila jsem se. Nakonec se k příběhům z útulků, kterých je asi šestatřicet, přidala i vyprávění pěstounů, záchranářů, dárců a lidí, kteří kočkám pomáhají jinak. Chtěla jsem, aby se o kočkách mluvilo a aby lidé věděli, že existují kočičí útulky, protože to řada lidí stále neví.
Čím to podle vás je?
Řadou faktorů. Například pes může člověka zranit, takže když někde pobíhá fena se štěňaty, lidé to řeší jinak než u kočky. Navíc má řada lidí zažitou představu, že kočka si poradí sama, přežije venku bez pomoci. Nic nemůže být dál od pravdy. Kočky z ulice jsou vždy zanedbané, podvyživené, mají svrab, blechy, různé nemoci. Lidé se jich často štítí a ani úřady do toho problému moc nechtějí zasahovat, protože řešení je náročné na finance. Není to jen o kastraci, ale o zaléčení a vakcinaci.
Jak se kočka dostane na ulici?
To je různé. Ve spoustě případů je to nechtěné dědictví. Byt či dům si dědicové vezmou, kočku ale nikdo nechce. A tak ji vyhodí na ulici, ať se o sebe postará sama. Najednou je ta kočka bezprizorní, nikdo se k ní nemá. Podle zákona by se o takové zvíře měla vždy postarat obec. Ta by se k tomu měla nějak postavit. Problém je, že spousta obcí nemá smlouvy s kočičími spolky, depozity nebo útulky a řeší to různě, někdy i naprosto nevhodně. Ve většině případů se kočky na rozdíl od psů nechávají volně plout prostorem.
Máte pravdu, že kočičí útulky nejsou tak samozřejmé jako útulky psí...
Navíc ti, kteří v nich pracují, jsou lidé, obyčejně tedy ženy, které běžně chodí přes den do práce. No a odpoledne a po večerech jsou v kočičím útulku a tam dřou. Tohle málokdo ví. Když jsem tvořila tu knihu, tak mi přišlo kuriózní, že měly čas mi příběh poslat nebo nadiktovat do telefonu třeba až v noci. Někdy mi lidé z útulku volali při odchytech, když měli volnou chvilku, nebo na pohotovosti při čekání s koťaty na ošetření. Kolem koček je spousta práce. To si nikdo z venku nedokáže představit. Ta práce navíc vyžaduje i mentální odolnost. Sama jsem si to zkusila, když jsem ve spolku Konec toulání v Kraslicích dělala asistentku. Telefonáty jako okamžitě si přijeďte pro kočku, nebo ji vyhodím, děda topí koťata, co mám dělat, někdo tu na ulici trápí kočku, přijeďte pomoct, ty jsou na denním pořádku.
To asi nebude veselé čtení...
Já jsem nechtěla, aby ta kniha působila smutně nebo melancholicky, to ne. Ty příběhy z Kočkolásek většinou končí dobře. Chtěla jsem ukázat, že láska a péče dokážou i z těch nejbídnějších osudů vytvořit story se šťastným koncem. Kniha je pozitivní, ale rozhodně nutí k zamyšlení. A to je, co jsme chtěli. Aby rozvířila debatu. A ukázala kočky v opravdovém světle jako zranitelná stvoření, která je třeba bránit.
Vy asi máte ke kočkám blízko i profesně, že?
Kdepak, o kočky pečuji ve svém volném čase a za své peníze. Vystudovala jsem antropologii a věnovala se lektorství, web designu, grafice. Péče o kočky vyplňuje všechen můj volný čas, jsem pěstounka, říká se tomu také dočasná péče. Starám se o zvířata, která potřebují větší péči a více času. Jsou to třeba malá koťata bez matky, která je třeba krmit, nebo zraněná zvířata. V útulcích to nejde, není na to čas. Já to dělám, protože to miluju.
Co vás k tomu přivedlo?
Jsem z rodiny pejskařů. A otevřeně říkám, že jsme kočky moc nemuseli. Byli jsme součástí stereotypních představ, že kočky jsou falešné a že pes je tisíckrát lepší. Když náš pes zestárnul a já se bála, že odejde, najednou jsem začala toužit po vlastní kočce. Nevím proč, ale ta touha byla velká. Tak jsem šla adoptovat kocourka do Svobody zvířat v Plzni. Vybrala jsem si zrzečka Damiána a šla jsem si pro něj do rodiny, kde vyrůstal v dočasné péči. Byla jsem překvapená, jak to funguje. V obýváku si hrál Damián s kuličkovou dráhou, vedle byla koťata z kanálu, která bylo třeba krmit každé tři hodiny, smlouvu jsme podepsali u kuchyňského stolu. Všude klid a pohoda. Byla tam vidět ta láska. A tak jsem se rozhodla, že to taky zkusím, že se do pomoci kočkám zapojím.
A zkusila?
Když jsem odcestovala s Damiánem z Plzně do Lokte, začala jsem spolupracovat s útulkem v Sokolově, který vede Anna Křehlíková. Právě od ní jsem dostala svůj první případ, kocoura Darwina. Bylo to kotě ještě s pupeční šňůrou, které se našlo ve velkém dešti v zahrádkářské kolonii ve Varech. To byl můj první vstup do světa zvířecích záchranářů a hotový křest ohněm. Po Darwinovi přišla ještě spousta koťat, protože jsem byla vyškolená v péči o kotěcí novorozeňata, což málokdo zvládne. Postupně jsem se dostala k dalším útulkům a začala pomáhat i při odchytových a kastračních akcích. A rovněž jsem se dostala k práci s divokými a plachými kočkami. Za těch sedm let jsem z ulice odebrala stovky koček. Myslím, že jich bylo kolem pěti set. V roce 2020 jsem to přestala počítat. Ale dokázala jsem to díky tomu, že jsme spolupracovali v rámci rodiny, i s pomocí okolních nadšenců dočaskářů. Jsem za tu zkušenost neskutečně vděčná. Protože ta práce mě neskutečně nabíjí, jsou vidět výsledky, a navíc mi péči ta zvířata vrací svou láskou. To vše jsem promítla do své knížky.
Kdy a jakým nákladem vyšla?
Na svět se dostala v prosinci nákladem čtyři tisíce kusů, tři tisíce šly rovnou útulkům a spolkům, které přispěly svými příběhy. Dostaly ji za výrobní náklady, přičemž tvůrci pracovali bez nároku na honorář. Ty organizace ji pak mohly za prodejní cenu nabídnout dál, svým fanouškům a podporovatelům na různých vánočních jarmarcích nebo v aukcích. Za tu dobu už vydělala přes půl milionu korun. Zbývajících tisíc kusů se prodává ve veřejné sbírce prostřednictvím Znesnáze21. Cílem je vybrat 221 tisíc korun na pomoc útulkům a pro jejich kočičí svěřence.
Kolik má stran?
Příběhy popisuji na 165 stranách. Předmluvu k nim napsal Martin Petiška, který knize zdarma věnoval i krásnou ilustraci od svého tatínka Eduarda Petišky. Kočkolásky zdobí rovněž ilustrace od Jiřího Wintera – Neprakty. Součástí je i nečíslovaná fotografická příloha. Čtenář si může příběh nalistovat a podívat se, jak jeho hrdinové vypadají doopravdy. Jsou tam zachycené proměny koček, jsou tam osudová setkání, kdy si kočka najde svého člověka sama, jsou tam laskavým způsobem zachyceny příběhy z útulků, ale i zážitky pěstounů, záchranářů, dárců i lidí, kteří kočkám pomáhají. O tom všem ta knížka je.
