Za dva měsíce, co box funguje, této možnosti využilo pět lidí.
„Ta textová zpráva je poměrně důležitá. Nejen proto, že musíme u každého zvířete evidovat, kde a kdy bylo nalezené, ale hlavně kvůli tomu, že nemáme nepřetržitou službu. Mohlo by se tedy stát, že by zvíře v boxu zůstalo dlouho, což by pro něj za současného mrazivého počasí mohlo mít fatální následky,“ říká Vladimír Tomáš Smolík, duchovní otec projektu bublavské záchranné stanice.
Pro něj i pro jeho kolegy, kteří stanici provozují jako svého koníčka, to ovšem znamená i usnadnění práce.
„Naše spádová oblast sahá od hranic s Ústeckým krajem až po Sokolov. Vloni jsem kvůli hendikepovaným zvířatům najezdil 30 tisíc kilometrů. To je hlavní důvod, proč jsme box zřídili. Zřejmě jako první ze třiceti oficiálně uznaných stanic v republice,“ pochlubil se Smolík.
První byl drozd
Nápad na instalaci boxu dostal v okamžiku, kdy se vracel od kolegy z Kladna, a cestou vyřizoval pět telefonátů od lidí, kteří do stanice přinesli nějaké zvíře.
V boxu jako takovém se jako první objevil drozd.
„Pár dní se u nás zotavil poté, co zřejmě do něčeho narazil. Pak jsme jej vypustili na svobodu,“ vzpomíná Smolík. Po drozdovi to byl například ježek či popálená poštolka. „Všem zvířatům box zachránil život,“ tvrdí provozovatel záchranné stanice.
Tou každoročně projdou zhruba čtyři stovky zvířat. Některá se zdrží jen pár dnů, jiná kvůli hendikepu zůstanou navždy.
To je i případ káněte, kterému musel veterinář amputovat jednu nohu. „Už napořád tady máme i jednoho výra velkého. Doslova jsme jej vypiplali od mláděte, takže se do volné přírody už vrátit nemůže,“ představuje některá ze zvířat stanice její šéf.
Když před deseti lety s jejím provozem začínal, často se stávalo, že zvířata zůstala u něj doma.
„Teď už fungujeme tak, že pokud je to možné, vypouštíme je co nejdříve na svobodu. Jinak bychom si asi nechali všechna,“ dodává Vladimír Tomáš Smolík.
