Musíte se jako asistent prevence umět prát?
Nemusíte. Sám se prát neumím. Ale samozřejmě základy sebeobrany jsem se učil.
Jak práce preventisty vypadá?
Během služby máme dvě směny, ranní a odpolední – noční jen namátkově podle akcí. Některé naše úkoly jsou pravidelné, například kontrola míst, kde se tvoří potenciální černé skládky, kde bývají často rozbité věci, třeba v parcích. Místa máme vytipovaná ze zkušeností.
Ta místa jsou stejná?
V centru města, kde působíme, máme čtyři pět míst, kde může vznikat nepořádek pravidelně každý den. Kontrolujeme je a nahlašujeme k dalšímu řešení. Třeba v ulici Palackého za Snahou jsou kontejnery na odpadky a v okolí restaurace. Takže je buď kontejner přeplněný, nebo se to tam lidem ani nechce házet. Tam jsou problémy třikrát do týdne. Lidi si tam zvykli odpad odkládat, protože ví, že to zase někdo brzy uklidí.
David DrevňákNarodil se 10. února 1992 v Jihlavě. Je vyučený zedník. Tvoří hudbu, věnuje se hudební produkci a DJingu, pořádá taneční akce, semináře. Pracoval v Oblastní charitě Jihlava v programu Sovy. Od května 2020 je preventistou u Městské policie Jihlava. Ve stejném roce spoluzaložil spolek AV Amari Vysočina, jehož je koordinátorem. Spolek pracuje s dětmi, organizuje kulturní a sportovní aktivity. |
Váš hlavní přínos je však v tom, že jste v rámci městské policie prostředníkem mezi většinovou společností a romskou komunitou.
Ano, má práce je být prodlouženou rukou strážníků. Jsou různé situace, které sice strážník zvládne, ale může u toho vzniknout další konflikt. Ale když jsme tam my, romští asistenti, vyříkáme si to po svém s lidmi s naší romskou mentalitou a snažíme se problém řešit upozorněním. Pokud i po tom upozornění ti lidé problém dělají dál, voláme na pomoc hlídku, která už to řeší více represivně.
Co znamená „s naší romskou mentalitou“?
Většinu Romů, co bydlí v centru, známe osobně. Když jdeme do bytu nebo za nějakou rodinou, jdeme jakoby za známým a snažíme se mu přátelsky, protože se známe, vysvětlit, že to, co dělá, je špatně a že mu hrozí postih – když tam třeba vytváří tu černou skládku. Kolegové mu to řeknou i romsky – já sám moc dobře romsky neumím…
To mě překvapuje…
Rozumím skoro všemu, ale větu neumím dobře poskládat. Kamarád lingvista mimochodem zjistil, že česká a slovenská romština je už špatná, hodně počeštělá. Například výraz pro letadlo neexistoval, protože v době, když se tu romština formovala, letadla nebyla. Tak se pro letadlo vymyslí nové slovo z jiných slov.
Tato práce chce asi odvahu, protože si umím představit, že se najde někdo z Romů, kdo vám řekne: Jsi na špatné straně, tys nás zradil.
My se je opravdu snažíme chránit, třeba před pokutou, jsme jakoby na jejich straně. Vyřešit to po dobrém. Ale to vždy nejde. Někdy už když přijdeme k nim, mají řeči: Hraješ si na policajta, jsi práskač, zrádce. Je třeba mít silnou psychiku. Někteří kolegové to psychicky neunesli. Ale řešíte v uvozovkách jen maličkosti, přestupky, ne kriminální činnost. Někteří si však myslí, že řešíme kriminální činnost a dělají z nás práskače.
Jak si udržujete vy osobně stabilitu a respekt u Romů?
Já jsem ten hodný policajt, můj kolega je ten zlý. On to má horší. (smích) Protože se dostává do situací, kdy už si o něm povídají, šíří o něm různé pomluvy, nesmysly.
Vydržel to?
Zatím to vydržel. Zažíváte období demotivace. Já to měl taky. Musíte to umět vypustit. Je to těžké. Jsou období, kdy vás lidi berou. Pak někde někdo vypustí nějakou pomluvu, ostatní se toho chytí a rázem máme mezi nimi špatnou pozici.
Bývá to nevraživostí mezi romskými rodinami?
V Jihlavě je několik romských rodin a takřka všichni se navzájem znají. Ať uděláte cokoli, za co vás mohou odsuzovat, a to se nemusí týkat práce asistenta prevence, ale už jenom třeba když něco někde aktivně děláte, tak vás někdo pomluví a tahají do toho i vaši rodinu. Ty patříš k těmhle, tak za to ty k nám vůbec do baráku nechoď a vůbec nám neklepej na dveře… Některé rodiny se navzájem rády nemají.
A jakou pozici má vaše rodina?
Mám štěstí, že moje rodina je docela vážená, můj děda Milan byl jeden z prvních romských aktivistů, po celý život. Pracoval i u cirkusu. Jeho život by vydal na román. V devadesátých letech založil stavební firmu, kterou prošlo mnoho zaměstnanců, stále funguje. Po dědovi ji převzali strejdové.
Jsou v Jihlavě i Romové mimo ty velké romské rodiny?
Základem jsou rodiny těch Romů, kteří se v padesátých a šedesátých letech do Jihlavy přistěhovali ze Slovenska za prací. Jeden pak jel na Slovensko zpátky a vzal sem zpět partu chlapů, kteří tu dostali práci. Za těmi přišly jejich rodiny.
Kdo byl tím prvním?
Ptal jsem se dědy, on je z té první generace. Ten první se jmenoval Kováč. Vzal na Slovensku bratrance a kamarády a přijeli do Jihlavy a do Havlíčkova Brodu. Někteří pracovali u drah jako kopáči, na výkopech, když se stavěla nemocnice, dálnice. Dělali ruční těžké stavební práce, to jediné uměli. Když někdo dělal automechanika, tak to až v devadesátých letech. Pocházeli od Bardejova.
Třeba tradiční dráteníci už tehdy nebyli?
To dělali ještě jejich rodiče na Slovensku. Moje babička byla tanečnice. Děda byl zase kromě jiného zápasník v řeckořímském stylu, hrál fotbal, hokej. Bude mu osmdesát. Je vážený mezi komunitou.
Vašeho dědečka si váží, proto respektují i vás.
Proto berou i naši rodinu. V roce 2016 při Mezinárodním dni Romů byl děda osobností, kterou ostatní rodiny v Jihlavě vybraly k ocenění.
Romové patří k vynikajícím hudebníkům, byli muzikanti i mezi jihlavskými Romy?
Byli tady muzikanti, co jezdívali po okolních vesnicích, hráli na zábavách. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let to už ale nebyla tradiční romská hudba, hráli rock.
Řekněme za posledních dvacet let, které můžete registrovat, změnila se nějak v Jihlavě romská drobná kriminalita, o které se mluví, že je teď na vzestupu? Nebo je to optický klam?
Můj dojem je, že před deseti patnácti lety tady kriminalita byla větší, protože tu byly herny, kasina, kolovalo hodně drog, bylo víc drogově závislých, bezdomovců, gamblerů. To nebyli jen Romáci, to byli všichni. Bylo zde mnohem víc hospod. Když jsem chtěl tehdy jít do hospody, nevěděl jsem, kam jít dřív. Teď nevím kam jít, protože nemám kam jít. To nejlepší, co město mohlo udělat, bylo, že herny zakázalo. Tím se to hodně zlepšilo. Jestli je teď kriminalita, tak to není dealování drog, loupežná přepadení. Jsou tady přestupky.
Přestupky jsou možná víc viditelné pro obyčejného občana, který chodí ve dne po ulicích, ale běžně se nepohyboval ve tři v noci před hernou, kde ho někdo mohl píchnout nožem.
Když šel Jihlavák před deseti lety v pátek v noci po ulici, mohl vnímat skutečné nebezpečí. To jsem vnímal i já. Dnes už je to jen ten pocit. Vidí hloučky mladých, kteří se nudí a řvou. Chápu, že se to někomu nelíbí, ale není to potenciální trestný čin. Já už se nebojím v noci chodit venku.
Přiznám, že nerad chodím v noci centrem. Ale napadá mě, jestli to není tím, že ty podniky, které bývaly dřív v noci otevřené, dnes nejsou, ulice jsou opuštěné, prázdné. Když se někdo v noci objeví na ulici, tak často ne proto, že by zrovna šel domů z oslavy v hospodě...
Je pravda, že venku nepotkáte lidi, kteří tam jsou, protože by se bavili, ale protože tam něco provádějí. Ale když to vztáhnu na romskou komunitu – a Romové v noci bývají venku –, tak Romové nechodí na běžné diskotéky. Nebo úplně minimálně. Dřív byly diskotéky pro Romy, sám jsem je taky pořádal. Dnes ty diskotéky nejsou. Mladí Romové se hloučkují proto, že nemají kam jít. Porušují vyhlášky, když popíjejí venku alkohol a jen tak dělají hluk, na náměstí u „mekáče“, v Palackého ulici. Dnes není v Jihlavě žádná romská hospoda, nic podobného.
Byl jsem na několika romských zábavách často jako jediný Nerom, cítil jsem se tam vždy bezpečně, za zachování určité obezřetnosti. Před časem však byla na Dolním náměstí v Jihlavě noční hromadná romská rvačka, viděl jsem ji na videích. To si z dřívějška nepamatuji...
Vím, co myslíte, mám dojem, že jsem tehdy dokonce měl službu. To se stane, když jsou proti sobě rodiny, které se nemají rády. Když z jiného města přijedou Romové na akci, zábavu a vznikne potyčka, třeba zpočátku jen malá. Ale jak jsou Romáci temperamentní, když jsou opilí, všichni se zapojují, k nim další, šíří se to jako lavina. Když je tam sto lidí, všichni jdou ze sálu a už to jede. Jak v nějakém filmu. Stává se to ale minimálně. Co pamatuju, tak dvakrát za deset let. Zažil jsem tyhle konflikty.
Před dvěma třemi roky jsem měl opakovaně v Jihlavě zkušenost, kdy skupina romských dětí častovala urážkami neromské lidi kolem. Romští výrostci slovně napadali i mou dceru. Nebyl jsem naopak nikdy svědkem, že by tohle fungovalo i opačně od majority k Romům. Předsudky a rasismus jsou však určitě oboustranné. Vnímáte tento jev v Jihlavě?
Určitě souhlasím, že to je oboustranné. Tak to je. Co se týče těch romských rasistických narážek směrem k Neromům, když se podívám deset let zpátky, bylo to horší a horší. Ale za poslední tři čtyři roky se to začíná lepšit. Ten problém vznikal už možná před 20 roky, kdy skončily v Jihlavě aktivity romského sdružení, které tady už od 60. let pracovalo s romskou mládeží. Ty děti měly výchovu od rodičů, měly kroužky, někdo s nimi pracoval. Jenže to skončilo a jejich potomky už nikdo nevedl. Neučil je respektu, a že když něčeho chtějí dosáhnout, třeba se naučit tancovat, musí tvrdě pracovat. Já se snažím tou tehdejší prací inspirovat a navázat na ni. Proto jsem spoluzaložil taneční kroužek Amari Vysočina. Chceme navázat spolupráci i s neromskými organizacemi, s dobrovolníky. Aby mladší Romové třeba i ve škole měli lepší vztahy s neromskými dětmi.
Přetrvávají ještě romské pověry? Slyšel jsem, že v bytě těhotné ženy nesmí běžet televize.
(smích) No tohle už zrovna nikdo moc nedodržuje. Ale jiné zvyky se drží. Když někdo zemře, drží se smutek u starší generace dva i tři měsíce. Mělo by se chodit v černém, nepouštět televizi, rádio, žádnou hudbu, nechodit za zábavou. Prostě truchlit. Mezi úmrtím a pohřbem se zase drží vartování. Jde se k zesnulému či k jeho blízkým domů a tam se zapíjí jeho smrt. Jí se a pije, hrají se třeba i kostky. Třeba pět dní. To se dodržuje v 90 procentech případů.
Funguje ještě v jihlavské romské komunitě pojem degeš? Tedy někdo zavržený komunitou?
Ano, ale mladí už ani nevědí, co to znamená. Berou to jako urážku. I hodně Neromů to slovo používá. V prapůvodním smyslu to znamená „ten, kdo jí zdechliny“, třeba koně, psy. Ostatní se ho štítili, že jí infikované jídlo, tak ho vyloučili z komunity. Dnes to znamená něco jako asociál.
Kvůli čemu k tomu zavržení docházelo v nedávnější minulosti?
Romové byli vždy orientovaní na víru. Nebyli klasičtí katolíci, ale většina se jich ke katolicismu přidává. Ne však docela... Romské zvyky a katolická víra do sebe úplně nezapadají. Ale bylo to kvůli tomu, že pevně něčemu věřili: ty porušuješ pravidla, tak už k nám nepatříš. Mezi olašskými Romy se těch zvyků drželo více.
V Jihlavě nějací jsou?
Žije tady jeden olašský Rom, ale ten už nežije podle jejich tradic. V Jihlavě jsou slovenští Romové, kterým se říká Rumungre.
Kolují mezi jihlavskými Romy nějaké jejich vlastní legendy?
Já ještě slyšel v dětství pár romských pohádek. Jedna je snad legendou z Indie, odkud se Romové vydali do světa. Romové v té pohádce prý kdysi měli zrcadlo, které je drželo pohromadě v jejich zemi. Pak něco špatného udělali a zrcadlo se rozbilo. Jeden střep znamenal romský zpěv a tanec, další třeba tradiční kovářství… A od té doby se Romové každý se svým střepem rozutekli po světě a hledají další kousky zrcadla. Až ty kousky spojí, zase najdou ztracenou zemi. Nakonec zjistí, že jejich domov je všude.
