Třiasedmdesátiletý Zdeněk Řehoř působí ve žďárském hokeji bezmála padesát let. Jeho syn Milan chytal dlouhé roky první ligu a zahrál si také nejvyšší soutěž.
„Kolik dětí už mi prošlo rukama? Moc,“ usmívá se v kabině. „Včetně těch tří, co visí tady u stropu,“ ukazuje na zimním stadionu na Bouchalkách k dresům trojice mistrů světa Rolinka, Koukala a Vampoly.
Na ledě se školáci pod vedením zkušených trenérů učí základní věci, mnohdy i vůbec první krůčky na bruslích: pohyb dopředu, zvednout se z ledu, zastavovat, zatáčet, ti šikovnější zvládnou během čtyř pěti lekcí i přešlapovat.
„Prapůvodní podnět vzešel ze zámecké základní školy, protože tam zrovna chodilo dost hokejistů, kteří na učitelky tlačili, aby chodili bruslit. Učitelky nás pak oslovily a stal se z toho tělocvik na ledě,“ popisuje Nevěčný.
Nakonec se „škola bruslení“ na Bouchalkách rozjela ve velkém s podporou města, které platí licencované trenéry a svým organizacím neúčtuje pronájem ledu.
„Řekli jsme si, že tyto hodiny tělocviku pro mateřské a základní školy by byly dobrou možností k tomu, aby začalo na nábor chodit víc dětí a rozvíjel se tím hokej ve městě,“ popisuje Nevěčný.
Zájem o brusle se odrazil při náboru na hokej
Tělocvik na ledě nejdřív začali navštěvovat předškoláci a žáci prvních a druhých tříd. „Zájem postupně narůstal, například ze sedmi mateřských škol chodí stabilně tři. A k zámecké základní škole se přidávaly i další školy,“ poukazuje trenér.
Zpráva o tělocviku na ledě se rychle roznesla, takže služeb hokejových trenérů začala využívat i řada škol z okolí.
Zvýšený zájem se pak podle očekávání projevil také v zájmu o víkendový nábor, u něhož působí duo Řehoř–Nevěčný už téměř dvacet let. „Snažíme se děti zaujmout a dostat je do sportovního módu, aby se naučily určitému režimu. Není to o hokeji, ale o pohybu a bruslení,“ míní druhý jmenovaný, který v náboru působí jako hlavní trenér.
V roce 2019 už bylo na nábor zapsaných přes osmdesát dětí. „Někdy jich přišlo dokonce 96, to už byl mazec,“ vzpomíná Nevěčný. Vlivem zájmu rostl i počet trenérů, pomáhají hlavně hráči druholigového A-týmu.
Po covidovém útlumu začínali v SKLH Žďár zase od násobně nižších čísel. „Útlum se projevil na začátku sezony, kdy chodilo kolem dvaceti dětí, teď už jsme na šedesáti,“ libuje si Nevěčný, že zájem zase roste. Ideální stav je podle něj takový, když dítě o víkendu tahá rodiče z postele, aby s ním šli na zimák.
Jsou děti, které ze sportu neumějí vůbec nic
Podle Nevěčného je zřetelné, že se v současné generaci dětí rozevírají nůžky. „Je znát, kdo z nich dělá nějaký sport, nebo dokonce více sportů, ale pak jsou děti, které neumějí vůbec nic. Mezitím však chybí ta neutrální vrstva, kterou by vyplňovaly šikovné děti, které by uměly od každého něco, jako bývaly děti z vesnic,“ porovnává.
A není to někdy k zbláznění učit bruslení pořád dokola nové a nové děti? „Občas slyšíme, že nás rodiče obdivují, že by to sami nervově nezvládli. Já už jsem v třiasedmdesáti takový klidnější,“ říká Řehoř.
„S nejmenšími dětmi je nejlepší práce. Museli jsme se naučit s nimi komunikovat. Nevybíjí nás to, spíš naopak,“ přesvědčuje Nevěčný.
Sezona se pomalu chýlí ke konci a s tím i tělocvik na bruslích. „Led bude do 10. dubna,“ říká Nevěčný, který je o generaci mladší než Řehoř. „Když mě občas něco bolí, tak říkávám, že nemůžu skončit dřív než Zdeněk, to by byla ostuda. A ten musí minimálně do osmdesáti vydržet,“ hecuje kolegu.
