Dva bratranci podnikají už při gymnáziu. Založili firmu a šijí motýlky

  • 1
S krejčovským metrem chodí do školy osmnáctiletý Libor Havlík a jeho o dva roky mladší bratranec Lukáš Zrzavý ze Žďáru nad Sázavou. Loni totiž studenti Biskupského gymnázia založili svou vlastní firmu na šití vázacích motýlků. Nástroj, kterým by poměřili obvod krků kamarádů, proto mají stále u sebe.

Firmu, jejíž název tvoří počáteční písmena jejich křestních jmen, pojmenovali „LiLu gentlemen“.

Libor a Lukáš jsou jejími jedinými zaměstnanci. Sami si šéfují, vybírají látky, dělají střihy, šijí, produkují, dělají si marketing, prodej i administrativu. „Docela dobře se doplňujeme. Rozhodně není v naší dvojici nikdo, kdo dominuje nebo šéfuje,“ říká Libor Havlík.

Oba dva mladí gentlemani přiznávají, že se rádi hezky oblékají, vyznávají nedbalou eleganci, noblesu a s chutí se oblečou do saka a košile. Svůj vliv na to, proč neomylně sáhli po vázacích motýlcích, měla i snaha odlišovat se.

„Všichni nosili kravaty, ale já chtěl motýlky. Ale protože všude měli jenom takové ty na gumu, které se mi nelíbily, naučil jsem se je vázat. Ze začátku to bylo těžké, ale teď to zvládnu i poslepu,“ vysvětluje Libor, kde se u něj vzala láska k tomuto doplňku.

Prvního motýlka si uvázal v patnácti letech. „Nedávno jsem četl, že dokonalost vázacího motýlka spočívá v jeho nedokonalosti,“ připomíná.

Nenašel žádný ve svém stylu, tak začal šít. Je to frajeřinka, říká

Lukáš zase zdůrazňuje, že uvázat si motýlka je pro muže vlastně i takový rituál. Právě on stojí za tím, proč se oba chlapci rozhodli začít motýlky šít. Nemohl si totiž vybrat takový, který by byl podle jeho gusta.

„Obešel jsem spoustu obchodů, hledal na internetu, ale nikde jsem nenašel takové, které by byly v mém stylu. Koupil jsem si proto látku a řekl si, že se ho pokusím ušít. A tak se i stalo. Spoustě kamarádů se líbil a ptali se, kde jsme ho koupili. Když jsme řekli, že jsme si ho sami ušili, byla to zároveň i taková frajeřinka,“ směje se.

Stylem pokus-omyl si vyrobili první střih, nakoupili látky, půjčili si šicí stroje od maminky a babičky a začali šít pro kamarády a posléze i prodávat.

Nejtěžší nebylo samotné šití, ale vyhotovit šablonu na střih tak, aby odpovídala jejich představám.

„Základy šití nám pak dávaly maminky a babičky. Kamarádka, která studuje oděvní školu, nám ukázala různé fintičky. Šití na stroji vyžaduje pečlivost, dovednost, ale poměrně rychle si ji osvojíte. Přiznám, že jsem se toho hodně bál, ale nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem si zpočátku myslel,“ říká Libor Havlík.

Šili už i pro Schwarzenberga nebo pro zastupitele Litomyšle

Rodiny obou studentů je v podnikání podporují. „Poskytují nám například prostory pro dílnu. Když je třeba, nabídnou i pomocnou ruku,“ shodují se sympatičtí dlouháni s postavou basketbalistů.

I při vší práci a studiu si najdou čas pobavit se s kamarády. „Rozhodně jsme se neobětovali šití. Ale když někam jdeme, tak je to většinou s motýlkem pod krkem,“ dodává Lukáš.

Originálního vázacího motýlka z jejich produkce mají nejenom kamarádi a přátelé ze Žďárska a okolí, ale dostal jej například Karel Schwarzenberg a vlastní ho i zastupitelé z Litomyšle.

„Město si u nás před časem zadalo zakázku na výrobu reprezentativních motýlků. Naše kamarádka grafička zpracovala jejich logo, nechali jsme si vyrobit látku a motýlky jim ušili. Pomáhala tenkrát celá rodina,“ vzpomíná Lukáš Zrzavý.

Co bude s jejich podnikáním, až si za nějaký čas začnou hledat vysokou školu? „Moc neplánujeme. Ani šití motýlků jsme neplánovali. Byla to taková spontánní akce. A co bude po gymnáziu? Zatím nevíme,“ krčí oba rameny.