S Václavem Havlem se znal režisér Petr Jančárek dlouhá léta. Natáčeli spolu od roku 2003 například krátké tříminutové Videopozdravy. O pár let později si ho tehdy už bývalý prezident vyžádal znovu.
„Řekl mi: Přál bych si, abyste natočil zbytek mého života. Na to se může říct jedině ano. Pro dokumentaristu je sen být pozván takovouto osobností,“ říká režisér.
Měli jste dopředu nastavené nějaké mantinely, kam až při natáčení zajít?
Mantinely, které určovaly, co, jak a kdy točit, se vytvářely postupně. Nakonec se to ustálilo na tom, a jsem na to pyšný, že mi dal obrovskou důvěru a mohl jsem točit prakticky všechno. Hranice nakonec určovaly osoby, se kterými jsme v tu chvíli byli a které s Václavem Havlem jednaly.
Jakým způsobem jste při natáčení pracoval?
Základem mého bytí vedle Václava Havla bylo, že jsem se do ničeho nepletl, neměl jsem potřebu nic komentovat nebo ovlivňovat. Pracoval jsem metodou „moucha na stěně“, která je bedlivým a pečlivým pozorovatelem.
Při pohledu zpět byste něco na tomto způsobu změnil?
Asi bych se snažil čas od času s panem prezidentem víc mluvit, aby řekl něco, co je mimo obvyklé otázky novinářů. Ale vlastně si nejsem jistý, jestli bych ho tím neodradil.
Práce ve střižně musela být náročná. Přece jenom, probrat se 200 hodinami natočeného materiálu muselo být obtížné.
Skončili jsme u 68. střihačské verze. Musel jsem si dávat strašně velký pozor na to, abych z filmu neudělal jakési slovníkové heslo o Václavu Havlovi. Chtěli jsme natočit příběh stárnoucí člověka, který umí odcházet a umí si splnit svůj dětský sen stát se filmařem. Nejzásadnějším rozhodnutím bylo, že nepoužijeme žádný komentář, který by cokoli vysvětloval, ale že příběh vystavíme jen z toho, co říká pan prezident.
Od natáčení až po uvedení filmu uteklo více než deset let. Bylo záměrem mít takový odstup?
Určitě jsme nespěchali. Věděl jsem, že se z toho musím vzpamatovat a nechat to, jak se říká, „uležet“. Měli jsme časové mety, které jsme chtěli splnit. Jednou z nich bylo výročí 17. listopadu 2019, ale k tomu nakonec nedošlo. Byly za tím různé důvody, včetně finančních. Řekli jsme si, že raději později a dobře než rychle. Chtěli jsme být s výsledkem spokojeni.
Paní Dagmar Havlová film viděla?
Samozřejmě jsme paní Havlové film ukázali a museli jsme získat její souhlas s uvedením. Zohlednili jsme její připomínky a jsem šťastný, že s paní Havlovou máme dobré vztahy a film akceptovala.
Natočili jste dvě stovky hodin materiálu. Do filmu se vešla pouze část. Co bude s tím zbytkem?
Nevím, jestli z toho natočeného materiálu ještě někdo udělá jiný film - zájemců by bylo hodně, ale filmový materiál bychom chtěli po pečlivé editaci a korektním způsobem zpřístupnit. Knihovna Václava Havla je v tuto chvíli nejsprávnější partner.
Kdy se uskutečnilo vaše poslední setkání s Václavem Havlem?
Zemřel 18. prosince. Já jsem ho naposled viděl týden před jeho odchodem. Bylo to u příležitosti dvou událostí. Jednak se s ním přijel rozloučit Dalajláma. Přiletěl tehdy naprosto nečekaně do Prahy - asi tušil, že prezident odchází. A úplně naposledy to bylo při přejímání ceny Nadace Jána Langoše. Už byl na vozíku, bylo patrné, že sil mu ubývá. A on se na mě z toho vozíku obrátil a poslední slova, která ke mně pronesl, byla: „Pane Jančárku, nevíte, kde mám svou červenou a zelenou fixu?“
Pražské letiště má unikátní portrét Havla z tisíců předmětů (25. 10. 2023)
25. října 2023 |
