S polenskými farníky se oblíbený kněz setká naposledy 8. června ve zdejší děkanské zahradě. „Rád bych se tam rozloučil s těmi, se kterými jsem se tady za těch 28 let potkal a prožil s nimi vlastně celý život. Jsou to ohromné zástupy lidí, které jsem oddal, pokřtil... Po mně přijde další kněz, to je život, tak to má být. Bude změna, nový vítr, to je třeba,“ říká třiašedesátiletý Zdeněk Krček.
Zdeněk Krček
|
Pamatujete si svůj začátek v Polné?
Úplně živě. Já předtím nastoupil jako mladý kaplan do Ústí nad Orlicí. Bylo to před Dušičkami a tehdy zemřel polenský pan děkan Stanislav Zeman. Pak mi ráno volal biskup, že budu přeložen do Polné a za dva dny jsem se stěhoval. Nebyl tady kromě mne žádný kněz, postupoval jsem sám přes chyby a omyly. Nastoupil jsem jako mladík bez zkušeností z kněžské praxe do jedné z nejživějších farností. V Polné bylo pro mě všechno první: první svatby, první pohřby...
Jaké byly vaše první dojmy z Polné?
(smích) Asi jsem v dobrém naštval místní patrioty. Přišel za mnou tady starší pán a ptá se: Kolikrát jste byl v Polné a co jste o Polné slyšel? A já mu řekl: nikdy jsem v Polné nebyl a vůbec jsem netušil, že Polná existuje. (směje se) Přijížděli jsme od Přibyslavi, já tam na tom konci Polné u hřbitova viděl kostel sv. Barbory a říkal si: to by šlo. A jak jsme se blížili k náměstí, už bylo šero a já myslel, že ta ohromná stavba děkanského kostela, ke kterému se blížíme, je nějaký zámek. Pak jsem vstoupil dovnitř a spadla mi brada!
Vy jste později dostal cenu města za zásluhy o opravu tohoto děkanského chrámu, o němž se říká, že má jeden z nejhonosnějších interiérů v zemi. Dojem musel být ohromující.
Ano, byl. Když jsem ten chrám ale poprvé viděl, vůbec, ale vůbec mě nenapadlo ho opravovat. Jenže než pan děkan Zeman zemřel, začal s opravami u sv. Barbory. Tak jsme v nich pokračovali. První impulz k opravě děkanského chrámu byl, že tam nebyly zvony. A já v té době už měl sen v každé vesnici děkanství postavit nebo opravit kapli či kostelík.
Tak jsme začali ve Věžnicích. A byly Vánoce, půlnoční mše, a to je nejlepší čas na vyhlašování podobných aktivit, a tak jsem vyhlásil sbírku na polenské zvony. To bylo v roce 1996. Že bude kasička a lidé mohou přispívat. A tehdy jsem říkal, že to do roku 2000 nestihneme, protože zvony jsou drahé, ale snad na jeden bychom ušetřit mohli. Jenže my za rok vybrali milion korun! To byly tenkrát peníze! Tak jsme pořídili hned tři nové zvony. Nechali jsme je odlít v Brodku u Přerova. Do sbírky se zapojili všichni: nejen věřící, ale i organizace, spolky, fabriky, lidé… Když bylo svěcení zvonů, tak jsem si říkal: s touhle farností a s těmito lidmi se pustím i do opravy velkého kostela. A řekl jsem to veřejně, tak už jsem to nemohl vzít zpátky.
Které kaple jste postavili?
Kromě Věžnice ještě Nové Dvory, Hrbov, Brzkov. Opravené jsou Záborná, Janovice, kostely ždírecký a střítežský. Nadchl jsem pro to lidi a oni si je pak stavěli. Velmi mě těší, že tam jsou hojně navštěvované bohoslužby. Přál jsem si, aby tam byly poutě, kde se sejde celá ves, a to má i návaznosti: opékají tam prase, ženské pečou koláče, je tam dětský koutek, tancovačka. Lidé z těch vsí to berou za své a spojuje je to.
Jak vypadaly přípravy na opravu děkanského kostela?
Než jsem šel na teologii, studoval jsem ekonomku, takže jsem měl o ekonomice trochu přehled. Věděl jsem tak, že jedna z nejdražších věcí je lešení. Tady ho pár sad bylo. Udělali jsme malou firmu a lešení začali půjčovat. Ze zisku jsme nakoupili další sadu, a tak postupně nakoupili lešení na celý kostel. Tím jsme ušetřili ohromné peníze. Lešení jsme stavěli brigádnicky. Tehdy třeba přišlo na brigádu stavět lešení 90 lidí.
Stavba lešení chce velkou zodpovědnost.
Byl jsem mladý a hloupý, (smích) ale v Polné byla spousta chlapů, kteří tomu rozuměli. Výborná byla spolupráce s městem, jež nám vždy vycházelo vstříc, zpracovávalo nám dokumentaci, žádosti do Unie. Dnes má každá diecéze stavebního technika, ale tenkrát nic takového nebylo, to jsme vše dělali sami. Odklízeli jsem třeba suť na klenbách kostela, to nebyly metráky, ale tuny. Byly tam zbytky staré břidlicové krytiny. Když se při požáru kostela v roce 1866 propadla střecha, tak na těch klenbách všechno zůstalo ležet. Tady v Polné jsem se naučil tolik věcí… I to, že farář nemusí všemu rozumět a ne ve všem má pravdu, že každý máme své řemeslo, ale každý nemůže mluvit do všeho.
Představte si, že tam třeba naběhlo 80 žen na úklid. Na brigády chodili i lidé bez vyznání, všichni měli o kostel zájem. A já říkal, že ten kostel nebude sloužit jen katolíkům, ale všem. To platí dodnes, děláme tam koncerty, kulturní aktivity. Takže se dělala nejdříve střecha, pak fasáda, pak interiéry. V tom kostele se proinvestovalo takových 180 milionů a není konec. Zbývá dodělat balustrády, sakristii, pokračuje se. To už bude na mém nástupci. Je bohužel ještě rozpracovaná sv. Kateřina nad hradem, nádherný kostelík. Komplet jsme udělali i polenskou sv. Annu. Ta se také dělala z většiny brigádnicky. Takže, stavěli jsme v Polné dost, opravdu.
Řekli nám: Až seskočíte, otevřete oči, počítejte do jednadvaceti, a když se neotevře padák, tak si otevřete záložní. No, sám jsem nevyskočil! Vykopli mě! Žádné otevřené oči. Řval jsem.
Zdeněk Krčekpolenský farář
Jeden z nových zvonů děkanského chrámu je prasklý...
Ano. Pořídily se tehdy tři zvony. Jmenují se sv. Liguriáš – jako patron města, Panna Maria a sv. Stanislav na památku pana děkana Zemana. U největšího zvonu revize zjistila puklinu. Ona to není puklina, že by bylo vidět skrz, ale je tam a je nebezpečí, že by se časem ten zvon mohl roztrhnout, tak už tři roky na ten zvon nezvoníme. Asi vada materiálu. Bohužel už zvon nebyl v záruce, tak i tady je řešení úkolem mého nástupce.
Tehdy byla zajímavá situace se zvony. Byly přivezeny do Polné, ale jak je dostat nahoru? Po mši šli chlapi na pivo a tam to vyřešili. Vzali si dovolenou, na schodišti udělali dřevěnou konstrukci, koleje a táhla a po těch kolejích zvony vytlačili nahoru. A firma je nahoře zavěsila. Tehdy to ještě šlo, schodiště ještě nebylo opraveno, dnes by s námi památkáři asi vyběhli. (smích)
Zedničit jste uměl?
Učil jsem se. Tedy – nezdil jsem, ale nosil trubky, osekával omítku. To mi nedělalo vůbec problém. Obnovovali jsme taky děkanskou zahradu, a to mi bylo zase blízké, protože jsem měl předtím blízko k zemědělství. Je ale třeba říct, že to stavění, obnova, restaurování není hlavním posláním faráře. Je to jen prostředek k té podstatě. Když je kostel hezký, je vám tam dobře a rád tam vstoupíte.
Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Polné patří k největším na Vysočině. Když ho Zdeněk Krček po nástupu do funkce spatřil, spadla mu brada. Přesto dokázal zajistit jeho rekonstrukci.
Vzpomenete si na silně emotivní moment z otevírání chrámu po rekonstrukci?
Svěcení kostela. Když jsme se během rekonstrukce přestěhovali jako farnost do kostela sv. Barbory, vzali jsme s sebou skříň s ostatky sv. Liguriáše. Rozhodli jsme se, že při převozu ostatků zpátky uděláme slavnostní svěcení. Takže jel koňský povoz, na něm ostatková skříň a za skříní šel starosta, kardinál, hejtman, krojovaný průvod, ohromné množství lidí. Ta soudržnost lidí, věřících, nevěřících... vnímal jsem to všude.
Jaké místo v Polné jste si oblíbil?
Jedno z prvních míst, co jsme v Polné opravili, je kalvárie na okraji města. Byly tam ruiny kapliček a Božího hrobu a na vrcholku tři kříže, je tam i mariánské zastavení. Vždycky před Velkým pátkem jsme tam dělávali meditační průvod na kalvárii, to bylo nádherné: zpěváci zpívali, modlil se růženec, do toho západ slunce... Je to opravdu nádherné místo.
Kdybyste nebyl knězem, čím byste byl?
Když jsem skončil vojnu, šel jsem na ekonomku. Nastoupil jsem do drůbežáren. Tam jsem prošel postupně všechno od píky. Začal jsem jako pomocný dělník, pak jsem dělal mistra a skončil jako ekonom na ředitelství. Mezitím se změnil režim, já měl touhu být knězem, tak jsem šel na teologii. V kněžské dráze se mi naplnily i jiné sny – být v kontaktu s uměním, s lidmi.
Strach je normální, před skokem se vždy pomodlím, říká kněz milující paragliding |
Byl jste i parašutista. Na co jste myslel při prvním seskoku?
To si pamatuju dodnes. Kamarád mě přesvědčil, abych se s ním přidal do parašutistického kroužku. Já mu říkal, že tam nejdu. A on: Snad se nebojíš? No a protože tam u toho byly i nějaké holky, tak jsem samozřejmě řekl: Ne, nebojím se! No tak jsem začal chodit do parašutistického kroužku. Po výcviku přišel první seskok. Řekli nám: Až seskočíte, otevřete oči, počítejte do jednadvaceti, a když se neotevře padák, tak si otevřete záložní. No, sám jsem nevyskočil! Vykopli mě! (smích) Žádné otevřené oči. Řval jsem. Ale pak to bylo úžasné. Při třetím seskoku, no, to už jsem byl machr! Zkoušel jsem řídit padák taháním za šňůry. Zatáhl jsem za obě, padák se stáhl, začal jsem se propadat, tak jsem zase zařval hrůzou, šňůry pustil a padák se zase nafoukl. Fungovalo to. Tyhle dva seskoky si pamatuju. Bylo mi sedmnáct, to člověk bere všechno, že je hezké.
Kdo je vaší oblíbenou osobností nebo světcem?
Osobností i světcem je pro mne Jan Pavel II. Protože i díky němu jsem mohl být farářem. Pokládal jsem ho za jednu z osobností, která změnila režim i u nás. No a samozřejmě sv. Liguriáš! (smích)
Vyskytuje se tento světec někde jinde než v Polné?
Jen v Benátkách a v Polné. Byl to řecký mučedník, jehož ostatky byly převezeny do Benátek a odtud jejich část věnoval papež Inocenc rodu Ditrichštejnů, majitelům polenského panství. V Polné stál dříve starší malý kostel Matky Boží, ale protože Liguriášův kult nabýval na síle a ten menší kostel zástupům poutníků už nestačil, tak Ditrichštejnové vybudovali náš velký děkanský kostel. Oni ty záměry měli původně asi rozsáhlejší. Myslím, že chtěli, aby se Polná stala centrem jejich impéria a sídlem biskupství. Jejich potomci žijí v Kanadě.
