Když v březnu 1990 usedl Jan Litomiský do křesla předsedy městského národního výboru v Pelhřimově, ocitl se v trochu schizofrenní situaci. Jako dlouholetý disident se mohl radovat z toho, že vláda komunistické strany se hroutí a republika směřuje k prvním svobodným volbám. Na druhou stranu však musel na správě města spolupracovat se dvěma náměstky, kteří mu zbyli z předchozího vedení.
„Chovali se seriózně. Nedělali žádné podrazy, všichni jsme chápali, že jde o provizorium, aby nenastaly škody do konání svobodných voleb,“ vzpomíná na revoluční dobu Litomiský, kterého společenské změny vynesly až do České národní rady, pozdější Poslanecké sněmovny samostatné České republiky.
Přitom na začátku 80. let prožíval Litomiský, jenž byl jedním ze signatářů Charty 77, jedny z nejhorších chvil života. V únoru 1981 byl totiž zatčen. StB si pro něj přijela do Dolní Cerekve na schůzi JZD, kde tehdy pracoval.
Jan Litomiský na archívním snímku.
Kromě shromažďování a rozšiřování „protisocialistické“ literatury ležela Státní bezpečnosti v žaludku zejména Litomiského činnost ve Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS).
Pro ten zjišťoval příběhy lidí na Moravě a na Slovensku, kteří byli kvůli politickému a náboženskému přesvědčení stíháni. Zprávy pak mimo jiné telefonoval svému dávnému příteli Ivanu Medkovi do Vídně. Ten je pak zveřejňoval v rozhlasovém vysílání Hlasu Ameriky.
„Obžaloba stála na výpovědi jakési paní Kapustové ze Zvolena, která byla poštovní úřednicí. Ta popsala, že jsem volal do Vídně a co jsem zhruba říkal. Tvrdila, že můj hovor sledovala jen z toho důvodu, abych neplatil moc peněz a mohl ho včas ukončit,“ směje se Litomiský.
„Dnes beru vězení jako životní zkušenost,“ povídá smířeně.
