Je to tak trochu úsměvné. Do majetku města Třebíče zničehonic přibyl most v ceně milion korun. Úředníci zjistili, že chybička v inventarizaci se vloudila a nikdo pořádně neví kdy. Onen most je totiž na svém místě už od roku 1945. A vždycky se bralo jako samozřejmé, že patří městu.
Tím historickým kouskem je Bailey Bridge, po němž lidi chodí na plovárnu na Polance. Do Třebíče se dostal krátce po skončení války. Dodala ho tam UNRRA - organizace zabývající se poválečnou pomocí.
„Takových mostů zbylo po republice funkčních už jen pár. Tipoval bych, že jich může být něco přes deset. Konstrukčně jde o tak dobrý most, že z něj potom vycházely další typy provizorních mostních konstrukcí,“ říká Pavel Maňas, vedoucí Katedry ženijních technologií brněnské Univerzity obrany.
I jeden z nejvýznačnějších britských velitelů II. světové války, polní maršál Bernard Montgomery, mostu typu Bailey Bridge vysekl poklonu. Respektive svému krajanovi, konstruktérovi Donaldu Baileymu. Montgomery prohlásil, že bez rychlého postupu vpřed i díky těmto mostům by byl jen těžko se svými vojáky tak úspěšný.
A postup vpřed, to znamenalo na místě zbořených mostů dokázat přes noc vybudovat přemostění nová.
Původně na Polanku vedl most dřevěný se skokanskou věží
Třebíčané se na Polance ve velkém koupou od počátku 20. století. Začínalo se tu ale paradoxně s bruslením. Od roku 1887 prostor začal využívat Bruslařský klub. Pak tam přibyly šatny a letní restaurace a začala se tam hrát i kopaná, působili tam hasiči a sokolové. Místo se lidem zalíbilo pro letní koupání v řece, a tak se z něj staly oblíbené říční lázně. Bazény přibyly až mnohem později, v 70. letech.
„Areál lázní byl s druhým břehem spojen dřevěným mostem se skokanskou věží uprostřed, který se vždy před zimou demontoval. Po válce byl získán z dodávky UNRRA montovaný most ženijní,“ zmiňuje amatérský třebíčský badatel Jiří Joura.
Most je chytře vymyšlený. Základ tvoří svařovaný příhradový panel z válcované oceli, který váží 260 kilogramů. Tyto panely jsou pomocí čepů spojeny do hlavního nosníku, mezi nimi je ocelová mostovka s dřevěnou vozovkou. Z toho je patrné, že se dalo stavět rychle, když bylo potřeba.
„A nemuselo se do vody. V nejnutnějším případě se použil takzvaný kozový jeřáb,“ přibližuje Maňas.
Kvalitní ocel, která dokáže unést i nákladní auta
Zmíněný jeřáb vypadá opravdu jako koza, jakou známe z dílny. Smontoval se nad vznikajícím mostem a vojáci si pak díky němu vypomohli.
Bailey Bridge byl podle Maňase poprvé použit v roce 1943 britskými vojáky v Itálii. A hned se osvědčil. Pak se rozšířil na zbytek fronty, objevil se taky ve východní Evropě. „Byl vyrobený z na svou dobu kvalitní oceli. Při malém rozpětí dokázal unést i nákladní auto,“ vyzdvihuje.
Pavel Maňas se svými kolegy jeden takový historický kousek znovu montoval počátkem devadesátých let v Holštejně na Blanensku. Takže měl možnost si to vyzkoušet.
Mosty typu Bailey Bridge si často obce ponechaly jako lávky pro pěší poté, co vystavěly mosty nové. „Vím, že v Ivančicích jeden je. Pak taky u Bechyně,“ vzpomněl si Maňas.
V Třebíči jsou takové mosty dokonce dva. Jeden na Polance a druhý v Poušově, kde přes něj jezdí auta.
