Jeho kariéra je mnohem bohatší než jen legendární Studna. Na dlouho spojil svoji práci s Jihlavou, přestože je rodák z Prahy. Narodil se v roce 1929 na Žižkově. Už jako dítě se tam potkával s pozdějším kolegou Vladimírem Brabcem, který je mladší o pět let a bydlel v domě jen o kousek dál. Chodili do stejné základní školy.
Kubíček si první, byť malou roli zahrál už v jednom černobílém filmu, kde měl hlavní úlohu Hugo Haas. Jako kluk zažil pohřeb T. G. Masaryka i příjezd německých okupantů do Prahy. Po válce se začal naplno věnovat herectví. V polovině padesátých let přišel z Kolína do Horáckého divadla.
„Nejvíce vzpomínám na jihlavské diváky, zvláště pak ženy, které byly vždy okrasou hlediště. Však jsem se také s jednou z nich šťastně oženil a v Jihlavě se nám narodila dcera Dominika,“ zavzpomínal Josef Kubíček.
Po natočení Studny si Josef Kubíček nechal narůst knír.
V Jihlavě bydleli ve Srázné ulici. Tehdy v Horáckém divadle hostovali ti nejznámější čeští herci. A tak si třeba nejednou zahrál s Karlem Högerem. Například ve hře Smrt obchodního cestujícího.
V Jihlavě zažil herec vzestup hokejové Dukly a mezi sportovci si našel kamarády. „Tehdy jsem měl přátele i v Modetě a Motorpalu. Měl jsem také kamarády lékaře i malíře. Dělali jsme s kolegy besedy ve fabrikách i u vojáků. Dokonce jsme si troufli pořádat ples v divadle,“ uvedl.
Pro Horácké divadlo tehdy žil. A když bylo potřeba, tak v něm i s dalšími přespával. Jezdil na štace po okolních městech, nejdál až do Znojma. S Jihlavou se loučil v polovině šedesátých let v představení Jak je důležité míti Filipa.
„Když mi orchestr při odchodu do šatny zahrál poslední písničku na rozloučenou, bylo mi hrozně,“ vybavil si.
Z Jihlavy odešel do svého rodného města. Dostal nabídku od Jana Wericha, aby nastoupil do Divadla ABC. Jenže když do Prahy přišel, Werich už neměl v divadle vliv a z angažmá sešlo. „Zbyly mi po Janu Werichovi jen novoročenky,“ povzdychl si. Přesto už v Praze zůstal a postupně začal pracovat i v Československém rozhlase a hrál na Barrandově ve filmech.
A pak to přišlo...
V sedmdesátých letech mu nabídl roli v příběhu Studna režisér Jiří Sequens. Našel si ho podle fotografie v hereckém seznamu, zaujaly ho Kubíčkovy výrazné oči v kontrastu s ostře řezanou tváří otce v podání Jaromíra Crhy. A tak se před kamerou setkali dva bývalí kolegové z Horáckého divadla.
„Mě osobně se ten příběh lidsky velice dotkl. Znal jsem jej dříve než scénář z Večerní Prahy,“ uvedl Kubíček.
Studny tehdy postavili filmaři dvě, v ateliéru i exteriéru na barrandovské louce. Do té v ateliéru padal ve skutečnosti „trikem“ po hlavě do peřin. Pak strávil několik hodin natáčení ve vodě. Bylo jí tam přes dva metry, a tak opravdu musel šlapat vodu. Kolega Crha měl tehdy problémy se sluchem, takže při natáčení neslyšel.
Když pak točili záběry venku, jak vylézá mokrý ze studny, byl už větrný podzim. S ostatními herci se zahřívali grogem. Odřené ruce po vylézání nebyly prací maskéra, nýbrž skutečnost. A například scéna se zabitou matkou byla natočena původně se spoustou krve a v detailu, pak ale byla zmírněna do konečné podoby.
Ve výsledku jej pak nadaboval kolega Jiří Zahajský. Po natáčení ho lidé hned poznávali a oslovali „doktore Brůno“, tak si raději nechal narůst knír. O několik let později odmítl roli vraha ve filmu Černá punčocha, nechtěl už ztvárnit podobně laděnou postavu. I tak si zahrál ve zhruba padesáti filmech a seriálech.
V roce 1985 dostal nabídku z Kabaretu U Fleků, kde strávil patnáct let. Tam se hrálo, zpívali i tančilo. „Bývalo tam na dlouho předem vyprodáno,“ zavzpomínal. Náročné pro herce bylo, že obecenstvo mohlo při kabaretu jíst, pít i kouřit.
Nový majitel po restituci pak kabaret zrušil. Josef Kubíček tam skončil v roce 2000. Má za sebou tisíce divadelních a kabaretních představení. Je nositelem ocenění Senior Prix.
