Cíl byl dobyt! Tři soutěžní posádky třebíčského Piknikova klubu uspěly v mezinárodním recesistickém a charitativním závodě Mongol Rally. V obstarožních volkswagenech ujely 17 500 kilometrů z Londýna do cíle v burjatském Ulan-Ude (hlavní město Burjatské republiky, která spadá do Ruské federace a leží u severních hranic Mongolska - pozn. red.). Během šesti týdnů „piknikovci“ projeli šestnáct států.
Mongol Rally
|
Problémy na sebe během cesty nedaly dlouho čekat. „V Rumunsku se nám rozbily dvě ze tří aut, u jednoho jsme museli nechat vyměnit spojku, u druhého jsme bohužel kousek před Bulharskem celkem vážně zavařili motor. Opravami v servisech jsme ztratili šest dnů,“ líčil jeden z iniciátorů a účastníků cesty Vilém Ondrák.
Pravidlem Mongol Rally je, že účastníci jedou bez podpory pořadatelů malým, starším autem s maximálním obsahem motoru 1,2 litru. Nesmí jezdit po dálnicích. Navíc musí obstarat tisíc liber na charitu.
Auta startovala 17. července z londýnského závodního okruhu Goodwood, do cíle dojela 23. srpna.
Například Ondrák se ale vrátil domů až v polovině září, cestu si totiž prodloužil o putování po Mongolsku a kolem Bajkalu. Někteří kolegové z výpravy cestou zpět zase ještě procestovali Ukrajinu.
To ale už bez volkswagenů, které zůstaly v cíli. Odtud by měly vlakem dorazit do Litvy, odkud si je účastníci Mongol Rally přivezou zpět do Česka.
Zadřený motor cestou spolykal padesát litrů oleje
Rally ale nebyla nedělní projížďkou: kvůli omezené platnosti víz do Uzbekistánu šlo o skutečný závod s časem. „Snažili jsme se vždy dobře vyspat, abychom nezpůsobili během cesty nehodu. Vstávali jsme za svítání a pak jeli celý den jen s pauzou na oběd. Večer jsme chvíli poseděli a šli spát. Tak šel den za dnem,“ popsal Ondrák.
Problémy s auty byly podle Ondráka výsledkem jejich ne zcela ideální přípravy před závodem. Roli sehrála i počáteční nezkušenost posádek s tím, co dvacet let stará auta této kategorie snesou.
„Zpočátku jsme auta nešetřili a metli to stovkou. Pak už jsme jeli maximálně osmdesát. Jednou jsme nedovřeli víko od chlazení, tak se nám vyvařila voda. Potom už jsme byli opatrnější, další problémy jsme si nemohli dovolit,“ řekl Vilém Ondrák.
Zavařený motor se nepodařilo zcela opravit, unikal z něj olej. „Každých sto kilometrů jsme pak museli olej dolévat, takže jsme takto spotřebovali asi padesát litrů oleje. Bylo to ale pro nás nejlepší řešení, abychom mohli vůbec dojet do cíle,“ popsal Ondrák.
Tři fialová pola po startu z Goodwoodu dojela do Prahy, kde účastníky čekala párty v přístavišti. Podobnou akcí byl následný piknik v lihovaru v domovské Třebíči při další zastávce. Následná cesta vedla přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko do Turecka. Trasa vedla dále přes Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán a Rusko.
„Přes pohoří Altaj jsme pak zamířili do Mongolska, které jsme během tří dnů přejeli od západu až po Ulánbátar. Do Ulan-Ude jsme dorazili přesně v den, kdy jsme potřebovali,“ vylíčil Ondrák.
V Turkmenistánu dostali konkurenti pokutu za špinavé auto
Největším rizikem podle něj pro výpravu byla kromě riskujících středoasijských řidičů setkání s vojáky a policisty. A kontroly na hranicích.
„Ve Střední Asii je velká korupce, jsou tam časté žádosti o úplatek nebo udělování nesmyslných pokut. Kolegové z jedné z konkurenčních posádek dostali v Turkmenistánu vysokou pokutu za to, že měli údajně špinavé auto. My měli zřejmě výhodu, že jsem jeli v konvoji tří aut, takže to na nás policisté nezkoušeli a pokutu jsme nedostali,“ popsal.
Fyzicky nejnáročnější byl přejezd pouští Střední Asie. „Naše auta nemají klimatizaci a při čtyřiceti stupních jsme museli pustit navíc naplno topení, aby se nám nepřehřívaly motory.“
Nevýhodou aut na špatných - nebo v Mongolsku vůbec neexistujících - silnicích byly jejich nízké podvozky. „Dvacetkrát za den jsme spodkem narazili na nějakou nerovnost v cestě. Zachraňovaly nás plechy mezi nádrží a vanou,“ popsal adrenalinovou cestu Vilém Ondrák.
