Byl vůbec prvním jihlavským hokejistou, který před deseti lety, v památné extraligové baráži, překonal českobudějovického gólmana Andreje Mezina.
Dukla tehdy na jihu Čech vyhrála úvodní utkání 3:2 v prodloužení a odstartovala tím svoji bezchybnou vítěznou jízdu, která ji zavedla až do nejvyšší soutěže.
Roman Hlouch
|
"V Jihlavě se tehdy sešla úplně super parta. Mladí se starými, žádné rozdíly, všem nám to lepilo, bojovali jsme a společně dokázali nemožné," připomíná 39letý bývalý útočník Dukly Roman Hlouch.
Před pěti lety vyměnil hokejový dres za policejní uniformu. "Asi potřebuju, aby mi pořád někdo velel," směje se policista z dálniční policie ve Velkém Beranově.
Víte, že to bude v sobotu přesně deset let od vítězné baráže? Vzpomenete si na ni občas?
Já vzpomínám pořád na svoje hokejová léta. To člověk jen tak z paměti nevymaže. Byl to dobrý život. A Duklu sleduju i dnes, i když teda hlavně na on-linech a v novinách.
Asi se shodneme, že klíčovou postavou tehdejší úspěšné série byl brankář Suchan, nebo ne?
Jasně, ten měl tehdy životní formu, byl nepřekonatelný. Budějovičáci v podstatě ani nevěděli, kdo to je, a on je všechny vychytal. Neuvěřitelný.
V čem dalším tkvělo kouzlo úspěšného týmu, se kterým se předtím moc nepočítalo?
Nevím, asi hrálo roli to, že jsme neměli co ztratit. Oni museli, my mohli jenom překvapit.
A to se vám povedlo dokonale...
(směje se) Vždycky si vybavím hlavně tu fantastickou kulisu. Bylo neskutečný, kolik lidí za námi do Budějovic přijelo. Fanklub a trumpetisti... Musím říct, že když si na tu atmosféru vzpomenu, tak mám ještě dneska husí kůži.
Hokej byl v té době v Jihlavě tématem číslo jedna. Zastavovali vás lidé třeba i na ulici?
Vnímali jsme je všude a bylo to hrozně moc příjemný. Prostě neuvěřitelný pocit, když šel člověk na rozbruslení a už viděl tu obrovskou frontu na lístky. Jen ode mě z vesnice tehdy jelo třicet lidí. Bomba.
Kdy jste definitivně uvěřil, že už vám nikdo postup do extraligy nevezme. Bylo to až ve čtvrtém utkání po posledním gólu Petra Kaňkovského do prázdné brány na 3:0?
Ne, až potom v šatně, když jsme si s Bakynem (Oldřich Bakus – pozn. red.) otevřeli flašku šampaňského. To jsme si řekli: Ona je to pravda, my jsme v extralize. (směje se)
Jak dlouho vás po takovém úspěchu doma neviděli?
A víte, že jsem ani moc neslavil? Jo, s mančaftem jsme byli ten večer a pak ještě druhý den, ale já měl tehdy malé dítě a vybavil jsem si, jak jsem kdysi slavil v Třebíči postup do první ligy. To jsem nebyl doma týden a nebylo to nic slavnýho. (usmívá se).
Řadíte vítěznou baráž s Českými Budějovicemi k top úspěchům ve své kariéře?
Určitě, a pak ještě právě postup s Třebíčí. Na to si taky přesně pamatuju. Tehdy slavilo celé město, autobusáci nás v dresech vozili zadarmo a ani taxikáři po nás nechtěli ani korunu. Ale je pravda, že tohle byl postup do extraligy. Úplně jasně vidím, jak byl narvaný stadion, lidi stáli i na zábradlí a všichni nás ujišťovali, že to zvládneme. Prostě krásný zážitky.
Podíváte se třeba někdy jen tak z nostalgie na sestřihy z té doby?
Mně tehdy táta všechny zápasy nahrával, on byl velký fanda, takže ano, když mám slabší chvilku, tak si baráž pustím.
I nějaké relikvie z té doby byste ještě našel? Myslím například dres, hokejku...
Dres mám určitě, ty jsem si schovával vždycky. Říkal jsem si, že budu jednou vzpomínat. No vidíte a už je to tady. (směje se) Akorát jeden jsem dal strejdovi z Valče, on je obrovský duklák. A to jak fotbalový, tak i hokejový. Tehdy měl narozeniny, tak jsem mu ho donesl a byl nadšený.
Když teď na chvilku odbočíme od baráže, vy jste se dal k dálniční policii. Proč u vás vyhrálo právě tohle povolání?
Pořád jsem jenom hrál hokej a moc nepřemýšlel nad tím, co jednou budu dělat. Vyučil jsem se automechanikem, dodělal si maturitu a teprve čím jsem byl starší, tím jsem víc uvažoval, co dál. Zkoušel jsem podnikat, ale to moc nevyšlo a pak jsem na internetu objevil nábor k policii. Říkal jsem si, že je to vlastně taky kolektiv a že všichni mají stejné dresy. (směje se)
Co dnes dělají tehdejší hráči Dukly JihlavaBrankář Jaroslav Suchan 2. 4. 1980 podnikatel (masér) Útočníci: Trenéři: |
Fyzické testy pro vás asi nebyly problém, nemám pravdu?
Jasně, i když teď už by to bylo horší. (usmívá se) Prostě jsem si podal přihlášku, nebál jsem se toho a udělal jsem dobře.
Zpočátku se vám ale ještě dařilo skloubit práci s hokejem, nebo ne?
To je pravda, ale jenom po tu dobu, co jsem dělal policejní školu. Hrával jsem tehdy za Prostějov druhou ligu. Jenže pak přišly dvanáctihodinové služby a to už nešlo.
Říkal jste, že nelitujete, takže vás práce u policie baví?
Baví. Je to práce jako každá jiná, jen je v ní trochu víc zodpovědnosti. Ale já jsem spokojený.
Co je na ní naopak nejhorší, s čím jste se špatně srovnával? S pohledem na nehody?
To ne, já zase nejsem takový "cíťa", to bych tuhle práci nemohl dělat, ani bych neprošel psychotesty. Pro mě bylo nejhorší naučit se vstávat. (směje se)
A poznávají vás ještě občas, když zastavíte třeba nějakého hokejového fanouška z Vysočiny?
Někdy. Ale nejhorší bylo, když jsme jednou zastavili plný autobus třineckých hokejistů. Ti byli v šoku. Nebo občas jedeme na oběd do Velké Bíteše a tam taky potkávám dost kluků.
Když je tak vidíte, neozve se malý osten závisti, že oni ještě hrají a vy už ne?
Vůbec ne, já jim to přeju. Ale každý by si měl uvědomit, že nejde hrát donekonečna. Taková první liga na zajištění není. Dřív jsem taky neřešil, že jednou budu muset pracovat. To přijde až s věkem.
Když už jsme narazili na kolegy, jste pořád ještě v kontaktu s bývalými spoluhráči z Jihlavy?
Jednou jsem se potkal s Pavlem Staňkem, prohodili jsme pár slov, ale jak z hokeje člověk vypadne, tak má najednou jiné koníčky, přátele. Jasně, vzpomenu si na ně, ale nevídáme se.
Jaký je tedy teď váš největší koníček?
Vždycky jsem byl velký rybář, takže odpočívám u vody. Jenže taky mám barák ve Stříteži, takže moc času není. Navíc mi před rokem umřel táta, po kterém jsem zdědil psy a o ty je potřeba se starat. Někdy toho mám až nad hlavu.
A už jste taky někdy dostal z vody táááákovouhle rybu?
(směje se) Samozřejmě, desetikilového kapra není problém chytit.