Jsou líní. Po škole jdou radši k počítači než ven s kamarády. Sport je nebaví. Nechtějí cvičit. Tak s těmito výroky se setkáváme čím dál častěji v souvislosti s dětmi.
Ne každý sport, ale většina se potýká s nedostatkem zájemců. Situaci se proto snaží řešit olympijský výbor, který v rámci projektu Sazka Olympijský víceboj posílá do nejaktivnějších škol olympioniky, kteří s žáky trénují. Do Košetic na Vysočině se v tomto týdnu vydal kajakář Josef Dostál, 22letý dvojnásobný mistr světa.
Jak vás tato akce oslovila?
Byl jsem trochu unavený po závodech, nevěděl jsem, co od toho očekávat.
Když jsem si ale vyzkoušel roli trenéra, tak mě to zaujalo. Těšila mě i myšlenka předávat svoje zkušenosti a informace dětem. Nepřipadal jsem si užitečný jen v tom, že jezdím rychlostní kanoistiku, ale i že mohu pomoct rozvíjet obratnost, výbušnost a rychlost u malých dětí.
Jak probíhal trénink s dětmi?
Trénink probíhal tak, že jsem vytyčil asi dvacetimetrovou vzdálenost a dělali jsme starty z různých startovních pozic s tím, že byl kladen důraz na pohotovost a výbušnost. Aby se děti soustředily na jeden startovní povel. Různě jsem je vyrušoval a musím říct, že to měly docela obtížné. Tím tedy byla procvičovaná startovní reakce. A potom výbušnost, která je u dětí dost důležitá, protože se nejsnadněji trénuje.
O čem je trénink výbušnosti?
Jsou to krátké sprinty na vodě nebo v běhu, popřípadě na trenažéru. Úseky jsou přibližně deset, maximálně dvacet vteřin s delší pauzou. A není jich moc. Není to o tom, aby byl člověk vyloženě unavený a večer padl do postele, ale měl by být po takovém tréninku unavený trochu jinak.
Tuto metodu používáte i vy sám v tréninku?
Ano. Byla to akorát trochu modifikovaná verze. My takhle běháme hlavně na jarních soustředěních v Americe, především v písku. Zapojujeme do toho ještě rehabilitační cvičení, protože obecně společnost má placaté nohy a v písku si zlepšujeme klenbu. K tomu děláme i nějaké obratnostní cviky, občas nějaké kotrmelce a podobně.
Všiml jste si mezi dětmi nějakých talentovaných sportovců?
Někteří měli určitě předpoklady pro výbušnost, bylo to vidět na jejich reakcích. Jiní, i když měli dobrou sportovní postavu, se zvedali pomalu. Tam bych doporučil asi jiný sport než výbušnost, ale jinak byly děti šikovné.
Co vy a sport ve škole?
Já, jak jsem byl větší, tak mi některé sporty šly. Třeba basketbal. Stoupl jsem si vždycky pod koš a jak na mě ostatní nemohli dosáhnout, tak jsem třeba desetkrát hodil, desetkrát se netrefil, a pojedenácté už jo.
Proč vás oslovila kanoistika?
Začala mě bavit tím, že byla u vody super parta. Taky když bylo léto, tak jsem se mohl po tréninku vykoupat. To je krásný pocit, když sluníčko hřeje do zad. Člověk se pěkně vyvětrá. Nebo když mě po škole bolela hlava, tak jsem si šel na trénink odpočinout a odreagovat se. A když už jsem začal jezdit trochu rychle, tak mě bavilo i trénování.
Říkal jste, že vás práce s dětmi zaujala. Přemýšlíte o tom, že byste v budoucnu trénoval?
Samozřejmě už mě to několikrát napadalo, ale nevím, jestli zrovna trenér. Spíš možná nějaký poradce. Nevím, jestli by mě bavila kanoistika trénovat pořád. Ještě ale vážně nevím. Doufám, že mám před sebou ještě dost let na to, abych se rozmyslel.
Jak vás vůbec oslovila myšlenka, že olympionici jezdí po školách?
Myslím si, že to má smysl. Děti aspoň mají živý kontakt se sportovci, vidí, že to není nic až tak těžkého. Sportovat může každý. A když bude mít trochu štěstí a vůli do tréninku, tak se může dostat až na vrchol. Tohle jim tedy podle mého názoru může jen pomoci.
Co říkáte na to, že sportuje méně dětí než v minulosti?
Musím přiznat, že u nás je ten sport trochu na vzestupu. U nás jezdí na kajaku a kánoích víc dětí, než to bylo třeba před deseti lety. Přisuzuji to hlavně k výsledkům, které předvádí celá kanoistika. A to, že je obecně sport na ústupu? To jsem tak nějak tušil. Je to trochu škoda. Nicméně je to asi výdobytek dnešní společnosti. Prostě děti mají takové možnosti, jak se zabavit, že je sport moc nějak neláká.
Napadá vás cesta, jak tuto situaci řešit? Vašemu sportu pomohly úspěchy. Co dál?
Mělo by to být hlavně na rodičích, kteří by si měli uvědomit, že i když se dětem do toho sportu nechce, tak by je do toho měli trochu natlačit. Každý člověk je od přírody líný a nechce se mu nic dělat. Záleží tedy na rodičích, aby děti naučili řádu, disciplíně... Potom k tomu přirostou a budou mít ke sportu lepší vztah. Samozřejmě neříkám, že je mají nutit, i když budou brečet, ale asi mi rozumíte.
Rozumím. A jaký je váš názor na financování sportu?
V našem sportu máme dobře rozvinutou práci s mládeží. Docela široký kruh dětí podle výsledků dostává peníze na přípravu od nějakých čtrnácti let. A náš sport ani není finančně náročný. Pohybujeme se v řádech stovek za měsíc, maximálně do tří tisíc za rok. Což není moc. Plus samozřejmě nějaké soustředění a závody. Rozhodně je to ale levnější než sporty typu tenis, hokej a podobně. Není to moc drahý sport. Máme i nějaké dotace.
Stěžovat si tedy nemůžete?
To určitě ne.
Blíží se první Evropské hry, jež pořádá Baku. Těšíte se?
Ano, troufám si říct, že to bude zajímavá zkušenost. V Ázerbájdžánu jsem ještě nikdy nebyl. Sice budeme docela daleko od Baku, ale jsou to další závody, rád se poměřím s ostatními – a to jak na singlu, tak na čtyřkajaku. Bude to takový dobrý ukazatel, jak se vyvíjí sezona. Jediné, čeho se bojím, jsou závodiště, na kterých jsem ještě nebyl, tudíž nevím, co od nich mám očekávat.
