Když jsem od Petra Havlíčka dostala nabídku na soubor testů potravinové intolerance, trochu jsem zaváhala. Nebudu po nich působit jako pozérka, která ohrnuje nos nad nákupem v obyčejném supermarketu a v restauraci při objednávce zdržuje, protože potřebuje něco speciálního?
Na druhou stranu, chci být zdravá holka, být tu ideálně do stovky s kůží hladkou jako dětská prdelka a pokud možno bez nafouknutého břicha, kvůli němuž často vypadám jako chvíli před porodem, tak proč to vlastně nezkusit? Koneckonců, nečekají mě kvůli tomu žádná muka. Bude mě to stát jen pár hodin a kapku krve.
Břicho jako balon kvůli sekané?
Potravinové intolerance nejsou to samé jako alergie. Když totiž máte na něco alergii, tělo vám to dá hned vědět – začnete se dusit, otékat nebo vám naskočí vyrážka. Snadno tak dostanete vodítko, co to mohlo způsobit, a danou potravinu vyřadíte. Jenže u intolerancí je to složitější. Na ně totiž tělo reaguje až v řádech několika hodin nebo dní. S odstupem si už člověk těžko spojí, že za odpolední břicho jako balon může ranní jogurt s malinami nebo že páteční krk posetý pupínky je následkem středeční kantýnové sekané s kupou bramborové kaše.
Přitom právě intolerance může mít na svědomí spoustu věcí – od banalit, jako je každoroční jarní pokašlávání, přes marnou snahu zhubnout až po to, že vám třeba coby špičkovému sportovci navzdory tvrdému tréninku unikají vítězství. Teď narážím na tenistu Novaka Djokoviče, který stejné testy absolvoval před pár lety a dodnes je pravidelně opakuje. Přestal jíst pizzu a rohlíky a pár dalších věcí a sbírá jeden pohár za druhým. Takže, ačkoliv jsem k testům doteď jako stará skeptička přistupovala s pocitem, že jde hlavně o dobrý byznys, uznávám, že je na tom něco velmi logického, a dává mi to smysl.
