Obal poslední desky Chinaski Není nám do pláče zdobí zvláštní obrázek Ježíše. Kde jste k němu přišli?
Na jedné pražské zdi. Jedná se o pouliční umění, kterému se říká stencil graffiti, to znamená, že se obrázek nastříká na plochu přes šablonu. Zajímám se o to už spoustu let. Svou roli v tom zřejmě hraje vzpomínka na časy, kdy jsme si s kamarády coby desetiletí sami vyráběli trička. Tenkrát neexistovalo, že by člověk šel do obchodu a koupil si tričko s názvem své oblíbené kapely. Musel si vzít čtvrtku, nápis vystříhat a pak
nastříkat, což dneska působí jako sci-fi. Ve mně to ale nějak zůstalo a vyvinul se z toho koníček. Ve sbírce mám momentálně nafocených nějakých dvanáct tisíc takových graffiti z celého světa a manželka mi říká, že bych z nich měl udělat výstavu.
A máte to někdy v budoucnu v plánu?
Uvidíme. Spíš si říkám, že založím webové stránky, kam svoje úlovky přesunu. Zatím ale budou určitě k vidění na našem podzimním turné, které startuje za měsíc. Chceme je promítat na obřích projekčních plátnech a k tomu hrát naše nové písničky.
Slyšela jsem, že to nebude jediná „atrakce“, která vaše fanoušky na koncertech čeká...
Je pravda, že máme připravený jeden takový špek – rádi bychom se pokusili o zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Jde nám o to, překonat počet lidí, kteří kdy na jednom místě společně tancovali haku, tedy bojový tanec novozélandských Maorů.
Jakou cestou se ryze česká kapela dostane k maorským rituálům?
Náhodou. Když jsme nahrávali v Aucklandu, dostali jsme pozvání na výstavu malíře Bohumíra Lindauera. Ten se sice v předminulém století narodil v Plzni, ale pak emigroval na Nový Zéland, kde portrétoval maorské náčelníky. Kurátorem jeho vzpomínkové výstavy byl Čecho-Maor František, se kterým jsme si padli do oka. Dokonce tak moc, že nám na album namluvil v maorštině úvod. Říká tam: „Dámy a pánové, dovolte, abych vám představil novou desku Chinaski. Raz, dva, tři, čtyři...“ a deska se rozjede. Franta z toho byl nadšený a na oplátku nám nabídl, že nás naučí maorskou haku. A tak jsme přímo ve studiu sundali trička a hodinu trénovali, což byl fantastický zážitek. Když jsme se pak pustili do příprav turné, napadlo nás tenhle energický bojový tanec předvést fanouškům naživo. A Franta tenhle náš nápad dotáhl k dokonalosti – když se dozvěděl, že se do pražské O2 areny vejde bezmála patnáct tisíc lidí, prohlásil, že přiletí a všechny je to za patnáct až dvacet minut naučí. Tím překoná starý osmitisícový rekord, což bude i taková hezká a vtipná tečka za naším cestováním a nahráváním po světě.
Cestování jste si tedy užili – nové písničky jste nahrávali nejen na Novém Zélandu, ale i v Austrálii, Londýně nebo v kalifornské poušti. Jste opravdoví světoběžníci.
Prostě využíváme možností, které dnešní svět nabízí. Nejzajímavější na tom je, že se můžeme potkávat s různými lidmi. Dřív se nám ani nesnilo, že bychom mohli mít jednoho producenta z Nového Zélandu a dalšího z Ameriky. A že stačí sednout na letadlo… Když se taková možnost naskytne, měla by se využít. My to zkusili a ukázalo se, že to bylo k dobru věci. Co si budeme namlouvat, je čím dál těžší přicházet s něčím novým. Letos to bylo devět let, co tragicky zemřel náš bubeník Pavel Grohman. Jeho odchod nás fatálně poznamenal. Trvalo pět let, než jsme se z toho dostali a začali fungovat bez něj. Chytili jsme druhý dech, změnili vydavatelskou firmu, roztáhli křídla... Dneska můžeme s čistým svědomím říct, že nás muzika pořád baví – a nejvíc živé koncerty. To se kapelám, které hrají více než dvacet let, zase tak často nestává.
V zahraničí jste získali nadhled a novou energii. Kde se vám osobně líbilo nejvíc?
V Austrálii, která je velmi přátelská a otevřená. A má nádhernou přírodu. Stejně jako Nový Zéland, který chce být v roce 2020 první nekuřáckou zemí na světě. To mne nadchlo. Samozřejmě jsem si nenechal ujít návštěvu Hobitína, kde se natáčely legendární filmy Pán prstenů a Hobit, ale přiznám se, že celou tu dobu jsem myslel na to, co by tomu asi řekly moje holky. Bez rodiny mě to cestování zas tak moc netěšilo.
Se založením rodiny jste ovšem čekal až do čtyřicítky. Proč tak dlouho?
Prostě jsem musel dozrát a srovnat si věci v hlavě... Předtím jsem měl zajetý svůj režim života, takový dost volný a svobodný, a říkal jsem si, jestli tu změnu zvládnu a jestli budu schopný ještě někdy něco napsat. Kluci v kapele měli děti už dávno, a když jsem viděl, jak se nevyspí a bojují s časem, měl jsem strach, že mi na vymýšlení písniček nezbude prostor a síla... A vidíte, funguje to přesně obráceně. Otcovství mě nakoplo a otevřelo mi úplně nové obzory. Dneska nechápu, na co jsme se ženou čekali a jak jsme vůbec mohli existovat bez dětí.
Co s vámi jako s mužem dělá fakt, že máte dvě dcery?
To mi přijde naprosto úžasný. Byl jsem samozřejmě ješitný – když jsme čekali první dceru, přál jsem si syna... Ale po jejím narození mi došlo, že je to vlastně zázrak – že to jsem já, jen to není chlap, ale holka. Narození Frídy bylo pak už takovou třešničkou na dortu. Moc jsem se na ni těšil.
Frída je v Čechách velmi nezvyklé jméno...
O to se postaral sám život. Těhotenství mé ženy nemělo zrovna lehký průběh, v jednom období jsme od doktorů dostávali pouze desetiprocentní šanci. Naštěstí dcera byla bojovnice. Stejně jako Frida Kahlo, mexická malířka a silná osobnost, o které jsme kdysi v kině viděli film se Salmou Hayek v hlavní roli. Když jsme hledali jméno, vzpomněli jsme si na něj. I na to, jak jsme si u něj pobrečeli.
V jakém duchu svoje holky vychováváte?
Když byla ta první ještě úplně malá, tak jsem pročítal různé odborné knížky, teď sázím na intuici. A neskromně si myslím, že mne nezklame... Sám jsem měl doma docela tuhý režim. Samozřejmě jsem to nesnášel, ale celkově mi přijde, že děti musí poznat a pochopit nějaký řád. Bezbřehá svoboda nikam nevede. Ale je pravda, že v naší rodině to máme rozdělené – ta přísnější je žena, já jsem spíš rozmazlovací tatínek. Často svým holčičkám podléhám. A rád.
