Mladá, usměvavá a energická Kateřina Valentová má pečlivou a sebekritickou povahu, potřebuje, aby bylo všechno perfektní jako dobře namazaný stroj, tedy stejně tak jako ve svářečské dílně. Jakmile z Kateřiny odpadla počáteční nervozita, odtajnila nám, jaké je to být ve dvaceti čtyřech letech svářečkou a ženou, která se nebojí pracovat s muži jako se sobě rovnými.
Jak se taková mladá žena dostane k tomu být svářečkou?
Tuto práci jsem našla na inzerátu v novinách, hned jsem poslala životopis. Asi za týden mi volali. V případě zájmu mě čekal měsíc svářečského kurzu. Neměla jsem v oboru vůbec žádné zkušenosti, a proto jsem se nejvíc bála toho, že nebudu mít mezi ostatními šanci.
Jak vypadá takový kurz sváření?
Kurz se dělil na sváření a technologii. Každé dva dny jsme dělali něco jiného, a když to někomu nešlo, tak jsme se zase vrátili zpět, aby se to naučil. Byla tam perfektní spolupráce. Kurz absolvovalo 13 lidí a já tam byla jediná žena.
Jak na vás ostatní účastníci – muži na kurzu jako na jedinou ženu koukali?
Jak na kurzu, tak i v Kasper Kovo jsem se bála negativních reakcí a ani na jednom pracovišti jsem se s tím nesetkala, neříkám, že někdo neměl pochybnosti, zda to zvládnu, přeci jen jsem neměla žádné zkušenosti, ale přijali mě perfektně.
Jak se na sváření dívají třeba vaše kamarádky? Nechtěly by to také zkusit?
Moje kamarádky by do toho určitě nešly. Vadila by jim špína, která k tomu patří. Taky hluk, když se brousí, a také to tam upřímně moc nevoní… Výpary ze svářeček nebo z broušení… Mně špína ani hluk nevadí, já to beru jako poctivou profesi. V tom překážku nevidím.
Nebála jste se sváření jako oboru, jenž může být náročný a nebezpečný?
Já jsem si tohle nepřipouštěla. Přiznávám, že práce je někdy celkem fyzicky náročná. Sama dělám spíše lehčí práce, například svářím sedačky do autobusů, držáky a podobné věci.
Čím jste chtěla být jako malá?
Moc jsem si přála být architektka, jednu dobu dokonce archeoložka. A taky si vzpomínám, že když jsem se koukala na televizi, tak jsem toužila být Xenou. Bojovnicí.
A později na škole? Přitahovaly vás mužské obory už tehdy?
Já jsem se vyučila kuchařkou, ale moc mě to nechytlo. Zkraje se mi to líbilo, protože moje babička výborně vaří. Jenže mě to tak dobře jako jí prostě nešlo, takže mě to brzy pustilo. Další problém byl navíc při hledání práce. Nechtělo se mi ze začátku mýt nádobí, loupat zeleninu a čekat, až bych se dopracovala k vaření. S dokončenou školou a maturitou jsem chtěla něco víc.
Baví vás vaše práce, měnila byste?
U pana Kaspera pracuji rok a měsíc a práce mě baví jako první den nástupu do zaměstnání. Opravdu tu jsem moc spokojená. Není lehké dnes sehnat dobrou práci u dobrého zaměstnavatele.
Jak se pozná dobrý zaměstnavatel?
Dá vám šanci a věří ve vás. A nekončí to jen tím, že vás přijme. Stará se dál, zda se cítíte při práci dobře a jak si stojíte v pracovním kolektivu. Za mnou třeba několikrát pan Kasper přišel a ptal se mě, jak mi práce jde a jak se mám, popřál mi k narozeninám, a to mě mile překvapilo. Dnes se už málokterý zaměstnavatel tak stará o své zaměstnance. To vás opravdu povzbudí.
Jak vás vnímají vaši kolegové - muži? Jak s nimi vycházíte? Svět kovů je přecejen považován za mužský svět…
Za ten rok, co jsem s nimi, jsme se daleko více seznámili, víme, co jeden od druhého můžeme čekat. Doufám, že doopravdy poznali, jak práci beru vážně, snažím se a stále mě to baví a i po roce za nimi chodím s prosíkem o pomoc a nikdo si nestěžuje, nebo nenadává, že bych to měla zvládat už sama za ten rok. Jsou to dobří přátelé.
Je proces za zlepšením dlouhou cestou?
Určitě. Když jsem nastoupila, měla jsem v období zkušební doby po tři měsíce opatrovníka, který mi radil. Když jsem nevěděla, jak nastavit svářečku, nebo jak přesně udělat svár, tak jsem za ním šla a on mi to vysvětlil, nebo ukázal. Po té, co uplynula zkušební doba, už to začalo být jen na mně. Samozřejmě mi kolegové pomáhají doteď, ale za zodpovědně odvedenou práci ručím já.
Je v této branži možný kariérní postup?
V tomto zaměstnání určitě je, ale já si stále stojím na svém a na tom, že bych jinou práci než svařování dělat nechtěla. Svařovaní mě uklidňuje, nedovedu si představit sedět několik hodin v kanceláři s papíry a mít plnou hlavu starostí. Takhle jdu domů s čistou hlavou a s chutí jít druhý den do práce.
Jaké má tato práce plusy a mínusy?
Hlavní plus vidím v tom, že je to pro mne výborná zkušenost, protože tenhle obor se rozhodně neztratí. Máme také perfektní kolektiv. Moje práce mě dokonce uklidňuje.
Prvním mínusem, řekla bych asi, je to, že mám na levé ruce od jiskřiček drobné ranky. Ale ty za krátkou dobu zase zmizí. Pravé předloktí mě každý den bolí, jak tou rukou svářím a poté brousím. Já si ale myslím, že každá práce má své plus a mínus.
Co bylo pro vás tou největší pracovní nebo osobní výzvou?
Já jsem docela nervák a k tomu ještě pečlivá. Možná až přehnaně pečlivá. Jsem totiž narozená ve znamení panny, a když mi něco nejde, tak se hrozně rozčílím. To se pak musím projít po hale, abych se uklidnila, protože jinak by všechno lítalo kolem. Ale jakmile začnu svářet, hned mě to přejde a jsem ve svém živlu.
Jak se dívá váš přítel na to, že jste se stala svářečkou?
Přítel je na mě pyšný. Někdy se tím totiž i chlubí kamarádům a kolegům u něj v práci. Vlastně celá moje rodina mě v tom podporuje. A za to jsem moc vděčná.
Znáte film Flashdance? To spojení mě nemohlo nenapadnout.
Film Flashdance jsem viděla jen jednou a zaznamenala jeden malý rozdíl. Ta slečna, co tančí a zároveň sváří, sváří elektrodou, což je něco úplně jiného. Já svářím „COčkem“.
A vy sama tančíte?
To už je hodně dávno. Po zranění kotníku jsem toho nechala. Tančila jsem hip-hop, který mě moc bavil.
Co vás baví ve volném čase?
Mám dva koníčky. Prvním je čtení knih. Zajímám se o Annu Boleynovou, druhou ženu Jindřicha VIII. Druhým koníčkem je rybaření.
Chytáte ryby? To opět není příliš ženské hobby…
Rybařím díky příteli. Na ryby chodíme společně, to on mě to naučil. Přítel chtěl, abych na ryby jezdila s ním a mně se to hrozně zalíbilo. Zamilovala jsem si to. Beru rybaření jako relaxaci, člověk si u toho odpočine.
Vraťme se ještě ke knihám. Proč zrovna Anna Boleynová?
Inspiruje mě. Byla svá a šla si pevně za tím, co chtěla. I když měla v životě velké překážky, docílila toho být královnou. Byla sebevědomá a hrdá a kvůli tomu ji obdivuji. Bohužel na to potom také krutě doplatila.
Co byste na závěr vzkázala vašim budoucím nástupkyním?
Já bych byla nejradši, kdyby tam žádná nepřišla, protože ti chlapi jsou prostě moji! Ne, dělám si legraci. Vzkázala bych, ať se toho nebojí a že je to úžasná zkušenost.
Tak a nakonec to nejzajímavější… Co vás vlastně na sváření tak fascinuje?
Že to dělám a že po sobě něco zanechávám a chci, aby to bylo perfektní. Jsem k sobě velmi kritická. Na této práci totiž necháváte stopu, kterou nedělá jen stroj. Je to ruční práce. Je to produkt člověka, je to můj svár, moje vizitka.
