Na Západě jsou děti vychovávány k vysokému sebevědomí od osmdesátých a u nás od devadesátých let. Ale zdá se, že jim to ke štěstí nepomáhá tolik, kolik si od toho rodiče, učitelé a vychovatelé slibovali. Někteří psychologové varují před tím, že dnes děti vedeme spíš k nereálnému narcisismu než ke zdravému sebevědomí, což znamená, že jakmile dorostou a vymaní se z hájemství rodičů, čeká je nepříjemný střet s realitou.
Přehnaně nízké sebevědomí samozřejmě hraničí s něčím tak škodlivým jako sebenenávist. Ale mezi sebenenávistí a narcisismem je obrovská škála toho, jakou hodnotu sami sobě umíme dát a jak moc tato sebehodnota odpovídá skutečnosti. Ani jeden extrém není zdravý. Jak tedy najít rovnováhu? Jak naučit děti, aby se nepodceňovaly a byly rády samy sebou a zároveň se automaticky nepřeceňovaly a škodily tak samy sobě a ostatním?
Vysoké sebevědomí jako politické téma
Slovní obrat nízké sebevědomí byste v USA i v západní Evropě až do roku 1986 slyšela jen zřídka. Poté to naopak vypadalo, že právě ono stojí za všemi mizeriemi života všech žen. Proč však začalo být tématem až v roce 1986?! Právě v tom roce totiž člen Státního shromáždění v Kalifornii John Vasconcellos navrhl, aby stát založil speciální odbor, který by propagoval vysoké sebevědomí.
Vycházel z tehdejších výzkumů, podle kterých nízké sebevědomí mohlo v podstatě za všechny sociální problémy – od nezletilých těhotenství přes propady ve škole až po vysokou kriminalitu. Od chvíle, kdy se z nízkého sebevědomí stalo politické a genderové téma, změnily se metody ve školách i rodičovský přístup. Vynadat dítěti nebo ho špatně ohodnotit se brzy začalo považovat za odsouzeníhodný zločin.
