Když třiatřicetiletá editorka Andrea loni odmítla svého kamaráda Martina, netušila, že jí její vlastní rozhodnutí přijde brzy líto. „Tehdy jsem ještě žila s bývalým, jenže jsme byli na pokraji rozchodu. O pár měsíců později jsem byla volná a uvědomila si, že k sobě s Martinem patříme. Vytáhla jsem ho tedy na večeři, abych se mu svěřila, jenže on mě předběhl a radostně mi oznámil, že konečně našel tu pravou! Obrečela jsem to. Jak jsem si mohla nechat utéct tak úžasného chlapa? Pořád si představuju, jak by asi teď vypadal můj život, kdybych to naše jiskření tenkrát neutnula.“
Každý někdy udělá chybu a pak jí lituje, to je naprosto normální. Záleží ale na tom, jak se s takovou situací popasujete. Motají se vám myšlenky v kruhu jako Andree? Pořád se v duchu k rozhodující chvíli vracíte a představujete si, že jste se zachovala jinak? Odborníci na duši varují, že tohle všechno vás může v životě blokovat, stresovat nebo vám zbytečně srážet sebevědomí. Co vám pomůže získat větší nadhled?
Obrazy z dětství
Představte si následující situaci: Cestou na poslední kolo výběrového řízení potkáte kamarádku, kterou jste roky neviděla. Samozřejmě se s ní zapovídáte a dorazíte s malým zpožděním. Místo nakonec získá jiná kandidátka. Jaká bude vaše reakce? Pomyslíte si spíš „Hm, možná mi uškodilo, že jsem se opozdila. Vezmu to jako poučení pro příště.“, anebo „Jsem fakt nemožná! Kdybych se nezakecala, určitě bych teď tu pozici měla! Tohle si nikdy neodpustím…“?
Jestli se poznáváte v tom druhém přístupu, pak by vám už měl někdo prozradit, a budeme to my, že výčitky pracují jako závaží, které vás zastavuje v rozletu. Nikam vás neposouvají, nezmění vám život k lepšímu.
Právě naopak: Jestliže se každou svou chybou užíráte, cítíte se pak jako smolařka a už předem se krmíte myšlenkou, že vlastně ani nemá smysl nic zkoušet, protože se vám to stejně nepodaří. „Stává se z toho sebezničující proroctví. Jste nejistá, a tak si sama nabíháte do dalších situací, které vedou k neúspěchu,“ konstatuje soukromá pražská psychoterapeutka Barbora Tóth (terapie-toth.eu).
Například jste u pohovoru nervóznější než ostatní, a tím pádem zklamete. Nebo si výčitkami za nějaký svůj kiks v minulém zaměstnání srazíte sebevědomí natolik, že se v nové práci od začátku chováte jako ta nejníž postavená, a tím pádem vás ostatní nerespektují. Jak změnit přístup? „Pokud má někdo sklon dlouze se užírat vlastními prohrami, těžko se nad ně dokáže povznést jenom díky tomu, že se dozví ,Tímhle si škodíš‘,“ upozorňuje Barbora Tóth.
„Vyplatí se pomalu se probírat svým dětstvím a hledat kořeny svého postoje.“ Ty většinou vězí v rodině. „Možná se vaši rodiče v životě chovali jako oběti – když se jim něco nepovedlo, lamentovali: ,Taková nespravedlnost! Proč zrovna já? Co mi to ten svět dělá?‘“ Takový způsob myšlení se pak přenáší na potomky, kteří se nenaučí, že je nejlepší za svou chybu převzít zodpovědnost, pak se z ní poučit a jít dál. Sebemrskačské sklony taky často mívají lidé, kteří vyrůstali s pocitem, že přízeň mámy s tátou si musí zasloužit.
Naštvěte se a odpusťte
Co s tím? „Pokud zjistíte, že vás opravdu ovlivnily vzory z dětství, je dobré se na rodiče naštvat a pak jim odpustit,“ vysvětluje Barbora Tóth. Pamatujte si ale: Do minulosti se nenoříte proto, abyste vinu za svoji přítomnost svalila na mámu s tátou. Prostě jen potřebujete líp porozumět tomu, co se ve vás odehrává. Klidně si s nimi o svých pocitech promluvte. Proberte to s matkou třeba takhle: „Vždycky jsem měla pocit, že musím být hodná a úslužná, abys mě měla ráda.“
Otevřete se jí a vyslechněte ji. Nejspíš zjistíte, že vás prostě chtěla dobře vychovat a ve skutečnosti vás měla ráda takovou, jaká jste. Barbora Tóth vysvětluje: „Důsledkem procesu by mělo být, že se naučíte být sama k sobě velkorysejší. Dojde vám, že se nemusíte snažit výkonem, aby vás ostatní brali. Přestane vám tolik záležet na úspěchu, protože si uvědomíte, že vaše hodnota se neodvozuje od toho, co jste v životě dokázala.“
Vypusťte emoce
Je taky možné, že vám připadá neslušné nebo nevhodné dávat najevo agresi, a proto ji obracíte proti sobě. „Emoce se totiž nedají udupat, jejich energie jen tak nezmizí,“ upozorňuje Barbora Tóth. „Zvyk tutlat vlastní vztek se opět rodí v dětství, kdy vám rodiče například zakazovali dupat, kopat a křičet, protože ,se to přece nedělá‘.“
Co si z toho můžete vzít v dospělosti? Až se vám příště stane něco, z čeho budete smutná, nešťastná nebo naštvaná, svoje pocity vypusťte ven. Nemusíte to nutně udělat hned – klidně počkejte na později, až budete sama nebo s blízkým. Ale nejlépe ještě tentýž den uvolněte ventil. Nahlas si zanadávejte, bouchněte pěstí do polštáře, někomu se vypovídejte. Je důležité najít důvěrníka, který vás vyslechne s pochopením, vcítěním a nadhledem. Když o svých pocitech vyprávíte, zakažte si hledat vinu u druhých. A stejně nepřípustné jsou úvahy o tom, co by bylo, kdyby…
„Podstatné je to, co je teď, i to, co z daného stavu vyplývá do budoucna,“ tvrdí psycholog Tomáš Novák v knize Sebedůvěra, cesta k úspěchu (vydala Grada). „Co mohlo být a není, nás nezajímá – prostě proto, že to tu není.“ Jestliže se nemáte komu svěřit, hoďte svůj hněv nebo smutek na papír, a to bez cenzury. Pak si výlev přečtěte a roztrhejte. Záležitost tím symbolicky uzavřete a obrátíte pozornost do budoucnosti.
