Surfování se nevzdám
Média projevila o můj příběh ohromný zájem. I po odchodu z nemocnice mě všude pronásledovaly davy novinářů a reportérů. Přišlo mi divné, že se ze mě přes noc stala celebrita jen proto, že jsem přišla o ruku. Naštěstí se našli sponzoři, kteří zaplatili mé léčení a vznikl můj fond, takže jsem už do budoucna hleděla s větší důvěrou a moc mi to psychicky pomohlo. Měsíc poté, co mě propustili z nemocnice, jsem zajela s rodinou a přáteli na jednu odlehlou pláž, abych si poprvé vyzkoušela surf.
Do vody jsem se jít nebála – pravděpodobnost, že by mě napadl žralok podruhé, byla a stále je mizivá – ale i tak bylo nepříjemné pomyšlení, že žralok, co mi ukousl ruku, tu stále ještě někde plave a pátrá po kořisti. Při prvních dvou pokusech jsem z prkna spadla, ale u třetí vlny se mi podařilo zůstat na nohou a napřímit se. Všichni začali jásat a mě zaplavilo štěstí. Příštích pár měsíců jsem pilně trénovala a každým dnem to bylo lepší a lepší. Pak se to rozkřiklo a přijíždělo se na mě dívat stále víc lidí.
Ani to mě však neodradilo – chtěla jsem dokázat, že dokážu znovu surfovat, tak ať se o tom všichni přesdvědčí. Následující rok jsem se začala účastnit závodů. Když jsem pak v roce 2005 vyhrála národní mistrovství i přesto, že jsem tam startovala jako jediná zmrzačená, cítila jsem se na vrcholu blaha.
Celebrita
Pár let po své nehodě jsem letěla s jednou charitativní organizací do Thajska a navštívila vesnice zničené tsunami. Setkání s lidmi, kteří přišli o všechno, ale stále si uchovali vůli žít dál, bylo pro mě velkou inspirací. Nyní pomáhám starat se o ty, kdo také přišli o některou končetinu a pomáhám jim se s touto situací vyrovnat a čelit strachům a obavám z budoucnosti. Chci být živým důkazem toho, že neexistuje nic jako handicap – postižení je jen záležitostí naší mysli.Pochopitelně jsem se musela naučit přizpůsobovat.
Například osvojit si řízení auta jednou rukou a pomocí kolen vyžadovalo velkou trpělivost, zvládnout se však dá skoro všechno. A pokud jde o to, jak vypadám, když jsem na pláži obklopená zdravými dívkami s dokonalými postavami, jen si pomyslím: Aspoň, že jsem naživu. Cestuji teď po celém světě po surfařských závodech – na mistrovství světa v Austrálii jsem byla druhá. Také jsem napsala knihu Surfařka duší o své zkušenosti a připravuje se podle ní stejnojmenný film. Jsem vděčná za to, že mi jedna ruka zůstala, a s ní toho zvládnu opravdu hodně. A má sebedůvěra surfařky stále roste – prostě nedovolím tomu žralokovi, aby mě psychicky zlomil.
