Tvrdíte, že se talenty začnou projevovat už v raném dětství. Jak to bylo u vás?
JM: V raném dětství mě určitě hodně ovlivnila moje matka v určité cílevědomosti a pracovitosti. Ale protože byla učitelka a velmi záhy se vrátila do práce, starala se o mě víc prababička. Ta hodně rozvinula můj komunikační talent, četla mi, povídala si se mnou…
KN: U mě se možná komunikační talent, určitá pozitivita a schopnost plánování a rozvíjení myšlenek dá poznat z jedné příhody, kterou mi vyprávěli rodiče. Byly mi asi tři roky a s kamarádkami jsme ve školce bez dovolení vlezly do skladu se zahradním nářadím a hračkami. Učitelky si toho nevšimly a omylem nás tam při odchodu ze zahrady zamkly.
Volaly jsme, ale když nás nikdo neslyšel, všechny holčičky začaly plakat a propadaly panice, že nás tam nikdo nenajde. Já jsem naopak raději ostatní děti rozesmívala a snažila se je uklidnit, že nás určitě nakonec najdou rodiče. Když to nepomáhalo, rozhodla jsem se jednat. Krumpáčem jsem rozmlátila skleněné dveře, abychom se dostaly ven (směje se). Pozitivita, komunikace i akčnost mi myslím zůstaly.
Evidentně jste už tehdy projevovala vůdčí talent. Honzo, také jste jako dítě patřil k lídrům?
JM: Když jsem před třemi lety odcházel z Microsoftu, přesně na tohle se mě jeden novinář ptal. A já mu odpověděl, že jsem v dětství většinou dělal samé blbosti, ale že je ostatní děti dělaly po mně, takže jsem tu vůdčí roli možná měl vrozenou (směje se). Ale vážně, lídr musí mít vizi. Vize je něco, co neexistuje, ale on tomu uvěří, „zblbne“ tím sám sebe i ostatní, kteří tomu pak věří také. A je jedno, jestli je to Bill Gates, Gándhí nebo sportovní trenér, který díky tomu dokáže i relativně slabší mužstvo dovést k vítězství.
Takže schopnost vize je také důležitý talent?
JM: Jistě. Vize, schopnost strategie a komunikační dovednosti jsem využíval i při jednání se státníky, s prince Charlesem nebo Tony Blairem, belgickým králem, předsedy vlád… Jednají s velkou spoustou lidí, takže setkání se mnou muselo být zajímavé. Měl jsem jasnou strategii i vizi, o čem si chci povídat. V tom je moje síla a navíc jsem maximalista.
Prý jste prohlásil, že maximalisté jsou lidé, kteří dostanou perlu a ještě ji čistí…
JM: Přesně tak. Vždy jsem měl potřebu pracovat jen s nejlepšími lidmi. Bill Gates je stejný. Taky nám říkal, že když máte o člověku třeba jen dvě procenta pochyb, nevybírejte ho do týmu. Jediný béčkový člověk totiž může narušit celý áčkový tým, protože ten si může začít myslet, že béčko je nový standard. Já jsem byl maximalista, chtěl jsem nejlepší výsledky a věřil jsem tomu, že to dokážu. Když jsem v Microsoftu převzal mezinárodní region 31 zemí střední a východní Evropy, prohlásil jsem na veřejném setkání, že do pěti let zpětinásobíme obrat. Všichni se tomu smáli, druhý rok se smála jen polovina sálu a třetí rok už nikdo. Bylo jasné, že to udělám.
KN: Honza už tehdy pracoval s odemykáním týmového potenciálu – zaměřil se na jeho silné stránky a jejich rozvíjení.
JM: Dnešní společnost je totiž nemocná zaměřením na slabiny. Podle výzkumu Gallupova institutu tráví rodiče předmětem, z něhož má dítě jedničku, sedm procent času, a tím, kde prospívá nejhůř, desetkrát tolik.
