Cestou z práce přemýšlíte, co uděláte, až přijdete domů. Nejdřív ze všeho si zacvičíte podle nového videa, které jste si (před třemi měsíci!) koupila. Pak připravíte sobě i rodině zdravou večeři – salát a polévku. Pak si popovídáte s mužem a budete si číst knihu, kterou jste si (před třemi měsíci!) koupila. Váš plán je jasný, těšíte se na něj a nejste si vědomá žádné překážky, která by vás od něj mohla odradit.
Je deset hodin večer a nemáte tušení, jak se to stalo: sedíte na gauči u televize s pytlíkem brambůrků. Děti i partner si celý podvečer žijí vlastním životem, snad něco jedli, ptáte se sama sebe. Vy jste nevyběhaná a hladová. Nikdo vás nenutil ani k brambůrkům, ani k televizi. Nikdo vám nebránil jít si zaběhat a v jednu chvíli váš partner dokonce projevil něco jako ochotu ke konverzaci.
Co se stalo mezi okamžikem, kdy jste zasunula klíče do zámku a nevědomky se dostala na gauč s pytlíkem brambůrků v ruce? Zřejmě jste sama sobě našeptala celou řadu nepravd. Připravili jsme pro vás seznam nejmocnějších a zdánlivě nevinných lží, kterými si kazíme život. Lží, pronesených tajně, tak tajně, že je utajujeme i samy před sebou.
Ty nejčastější
Zavést v životě jakoukoli změnu je jako nosit nové boty: sluší vám, líbí se vám, potřebovala jste je, ale první tři týdny vás prostě tlačí. Když si začnete všímat toho, jak sama sebe donutíte tyto „nové boty“ nepoužívat jen proto, abyste se vyhnula třem týdnům otlaků, jste na cestě k nápravě:
To nezvládnu. Jedna z nejfunkčnějších sebemanipulačních technik. Cokoli se chystáte udělat, se vám začne jevit nad vaše síly, jen co se nadechnete, že to konečně uděláte. Nevěříme samy v sebe. Co kdybyste jednou v životě byla na své straně?! Co kdybyste si dokázala místo „To nezvládneš,“ říct „Třeba to zvládneš“. A hned pak dodat „Určitě to zvládneš!“ Když se dovíte, že vaše sedmdesátiletá sousedka, která nikdy nesportovala, uběhla pětikilometrový závod, co byste dokázala vy?
Všichni by to zvládli, jen já ne. Pomocná taktika k předchozímu bodu – to kdyby vás náhodou začalo napadat, že byste to možná zvládnout mohla, nebo kdyby vám došlo, že mnoho jiných lidí to zvládá, tak proč byste to nezvládla vy?! Všimněte si, jak hned začneme přicházet s důvody, proč zrovna oni to zvládli (má bohaté rodiče, nemá děti, partnerka ho v tom podporuje, je na volné noze, má geneticky sportovnější tělo...).
Chápete, že ty důvody nejsou ani skutečné? Že kdybyste chtěla, najdete stejně „bytelný“ důvod, proč by ti stejní lidé tutéž věc zvládnout neměli? Pointou je, že každý má svou vlastní sadu těžkostí a každý má cestičku v některém směru dlážděnou a v jiném pěkně hrbolatou. Přijměte své vlastní hrboly – ať můžete přijmout i svou vlastní dlažbu. Ať se vám to líbí, nebo ne, v něčem to zas máte jednodušší než ostatní, i když si teď zrovna nemůžete vzpomenout v čem.
Potřebuju nejdřív... (doplňte podle svých zlozvyků). Než se do něčeho pustíte, najednou zjistíte, že nemůžete tu věc dokončit, natož začít, dokud neuděláte něco jiného, co spolehlivě odvede vaši pozornost tak, že se k původní věci ani nedostanete. Pustíte se do toho, jen co si dáte kávu. Jen co skončí seriál. Jen co si koupíte nový svetr. Jen co se necháte ostříhat... Je to trik, jak neudělat nic a neměnit pohodlný, protože zaběhnutý stav. Někdy to funguje jako „odsouvač“ začátku nové akce. Prostě sama sobě uděláte „nabídku, která se neodmítá“. Káva? Samozřejmě. Nový účes? To zní zcela logicky.
Nic nevydržím. Je samozřejmé, že fyzické i psychické pohodlí je báječná věc a že je normální si ho užít a usilovat o něj. Ale někdy se ve jménu pohodlí spíš předem oslabujeme. Jako byste si rovnou našeptávala: Nic nevydržíš. Nepřekonáš to. Přitom kdykoli se nám „poštěstí“, že musíme předvést nečekaný výkon, je pro nás vlastně velmi povzbuzující vědět, že jsme samy sebe překvapily. Jen však až příliš naší energie jde na to, abychom se takovým překvapením vyhnuly. Dopřejte si jedno takové. Přihlaste se na běžecký závod. Odmítněte zúčastnit se akce, na kterou se vám nechce. Zkuste studenou sprchu. Překvapte se, co vydržíte. Protože je to mnohem víc, než co si myslíte.
Můžu to udělat i potom. A samozřejmě můžete. Dokonce bychom vás mohutně podporovali v moudrém odhadování toho, co je opravdu potřeba udělat a co opravdu může počkat. Pokud je však v určitém směru toto vaše jediná odpověď a vždycky bez výjimky to „můžete udělat potom“, možná už jste si stačila všimnout, že vaše pozdější já se k úkonu nikdy necítí odhodlanější než vaše já současné. To, že se vám chce, někdy není nejlepší důvod pro to něco udělat – ale zrovna tak platí, že to, že se vám nechce, někdy není ten nejlepší důvod, proč to neudělat.
Pro jednou se nic nestane. Tohle je zákeřná výmluva, protože je pravdivá. Pro jednou se opravdu nic nestane. Ale vydržíte si pro jednou zapálit? Jednou se přejíst sladkého? Jednou si nezacvičit? My víme, že víte, že skoro nikdy to jen pro jednou nevydržíte. Ale také víme, jak věrohodně to vždycky zní. Ale posté?! Zkuste to obrátit a použít tentýž fígl ve prospěch aktivit, do kterých se musíte nutit, ale přesto je chcete dělat. „Půjdu si pro jednou zaběhat – jednou to dám.“
Stejně na tom tolik nezáleží. V ezoterických kruzích se to někdy překládá jako „důležitý není cíl, důležitá je cesta“. Všichni nad tím sice vědoucně pokýváme hlavou – ale všichni také víme, že je sakra velký rozdíl, pokud se vám maraton podaří dokončit, nebo ne, nebo pokud vyjde knížka, na které jste rok pracovala, nebo ne. A jakkoli obě cesty byly obohacující, konečné vítězství dává celé cestě trochu jinou příchuť. Je to typ výmluvy, který použijeme spíš zpětně, když si například ospravedlňujeme, proč jste se nenaučila cizí jazyk („vždyť je to jedno, tak si holt nepopovídám“), tedy velmi často poté, co jsme nejprve samy sebe přesvědčily, že na to stejně nemáme a že to stejně nevydržíme.
Co s tím?
? Všímejte si svých výmluv (všichni je máme a používáme je stále dokola). Jsou zákeřnější, když tahají za nitky zpoza opony.
? Mějte připravenou odpověď. Například na „Pro jednou se nic nestane“, si rovnou rázně řekněte: „Pro jednou nefunguje. Teď prostě platí ani jednou a dost.“ A už se se sebou nebavte.
? Podlehnete-li, stane se. Ale buďte vědomá toho, že podléháte („Dobře, budu lenošit, protože jsem podlehla ne moc chytré výmluvě.“)
? Nezapomeňte se podívat, kam vás podlehnutí vedlo: je váš život opravdu lepší, jak výmluva slibovala?
? A nepodlehnete-li, nezapomeňte se podívat a zapamatovat si, jak vám bylo poté, kdy jste odolala, sama sebe překonala či jinak překvapila.
