Ten dialog jsem náhodně vyslechla v tramvaji. Jakási mladá žena vyprávěla jiné ženě, patrně kolegyni, co teď ?řeší se svým otcem. Táta jí prý o víkendu řekl, že „se“ musí opravit střecha na chalupě. A protože tam jezdí všichni, tak by „se“ také měli finančně podílet všichni. „Už od neděle se teď kvůli tomu doma s manželem hádáme,“ svěřovala se ona neznámá. „Jednak by to pro nás znamenalo vzít si úvěr, což se nám v dnešní době vůbec nechce. Navíc zrovna já na tu chalupu jedu s děckama maximálně dvakrát do roka. V létě, kdy by se to i hodilo, se tam vždycky nastěhuje na celé prázdniny ségra s třemi dětmi. Plus tam jsou naši. A za další: sestra je rozvedená a už ji vidím, jak přispěje na střechu, když věčně skučí, jak je na tom blbě s prachama. Takže realita je taková, že by se z těch ‚všech‘ podíleli naši a já. Chápu tátu, ale i manžela, který to bere hlavně jako ségřinu vyčuranost, protože si zvykla, že když nemá muže, všichni ji přece musí chápat a pomáhat. Jenže říct tátovi, že do toho nejdeme, musím já a na to se teda netěším. To zas bude keců...“
Až pak budeme dospělí
Kauza „střecha“ je už „vyšší škola“ odmítání. Peníze a majetky vůbec jsou?v rodinách vždycky to nejtěžší téma, které bez emocí nezvládne skoro?nikdo. Jenže my se cítíme nesví a ošíváme se, když máme říct rodičům?pevné ale kultivované NE i při větších prkotinách. Přitom právě tohle umění je známkou naší dospělosti.
Podle psycholožky Jany Markvartové se s rodiči vždycky a ve všem neshodne nikdo. Jde ale o to, abychom jim svoje výhrady servírovali bez pubertální drzosti, vymlouvání se a uhýbání. Nesouhlas vyjádřený slušnou formou dokazuje, že je respektujeme, ale nejsme na nich závislí. „Nejistí lidé mají dojem, že když křičí nebo brečí, jsou jejich názory lépe slyšet. Jenže tak to vůbec není. Mnohem účinnější bývá tiché, ale pevné NE,“ radí Jana Markvartová a připouští, že říkat rodičům ne není vůbec příjemné. Vždyť kdo by radši nebyl poslem dobrých zpráv a harmonie...
„U autoritářských rodičů to platí tuplovaně. Berte to ale tak, že táta s mámou jsou vaším ‚trenažérem‘ pro život. Kdo neumí říkat nepopulární věci svým nejbližším, aniž by je urážel, má s tím potíže i u jiných lidí. A kdo se to nenaučí, tomu hrozí, že se ocitne v začarovaném kruhu. Protože když neumím říct ne já sám, zraňuje mne, pokud pak někdo odmítne můj požadavek!“ vysvětluje psycholožka s tím, že takový člověk se okamžitě cítí ukřivděně a říká si: „Jak to, že já vždycky všem vyhovím a ti nevděčníci se na mě ve finále vykašlou?“
Co vlastně chtějí
Samozřejmě vždycky záleží na tom, co po vás rodiče chtějí. Jestli jde o víkend u tety Máni, kterou nemůžete vystát, ale máma považuje za důležité s ní udržovat kontakty, nebo o to, že babička v rozporu s vašimi výchovnými představami cpe vašeho potomka při hlídání sladkostmi. „Každá situace má řešení,“ tvrdí Jana Markvartová a dodává, že byste se rozhodně neměla tvářit jako oběť.
Při odmítání nemusíte nic zdůvodňovat. Když totiž začnete: „Mami, k tetě Máně nemůžu, protože máme v práci školení,“ nebo „Tatínku, když nám ale zrovna teď umřelo auto a Karel je bez něj v práci nahranej, jinak bychom na tu střechu přispěli... “, tak se vlastně omlouváte a stavíte do pozice člověka, který se provinil. Dětinské je i zastřešovat se partnerem nebo někým jiným. Zapomeňte na věty typu: „Tati, já bych ráda, ale Karel s tím nesouhlasí.“ nebo: „Chápu, že je nová střecha na chalupě potřeba, ale to by pak Vojtíšek nemohl na školu v přírodě.“ Údernější je: „Tati, já vím, žes to myslel dobře, ale já teď na to peníze dát nemůžu a ani nechci.“ Vše pronášeno vlídně a s úsměvem, i když protějšek třeba kouká jako deset čertů. Dospělost se totiž projevuje i tak, že pak unesete následné reakce. Lze totiž předpokládat, že rodiče budou v kauze „teta Máňa“ celé odpoledne úseční. A v kauze „střecha“ přispěchá tátovi na pomoc máma přes citovou vydíračku: „Ale Janičko, táta měl už jednou infarkt. A kdo to jednou zdědí? Ty a Martinka.“
Když rodiče pomáhají...
Ruku na srdce: v dnešní době a zvlášť když máte malé děti, se bez pomoci prarodičů obvykle neobejdete. A babičky a dědečkové, pokud jim slouží zdraví, rádi přiloží ruku k dílu. Tím pádem většina z vás už určitě někdy řešila, jak taktně, ale účinně poslat své rodiče s nějakým jejich názorem „do háje“, když vám jistí prázdniny či hlídají nemocného potomka, abyste neměla v práci potíže.
Podle psycholožky nebývají pomáhající prarodiče tak vyspělí, aby dokázali odlišit svou pomoc od toho, že drží svého dospělého potomka v hrsti. Nevytáhnout vyděračskou kartu: „Tak my pomáháme a ty takhle, nevděčníku!“ je často nad jejich síly. „Rodiče nezměníte ani nepřevychováte. Co nejde změnit, k tomu můžete změnit svůj postoj. Přesto, že rodiče potřebujete, nemusíte s nimi ve všem souhlasit. Ale když jejich pomoc přijímáte, je na místě držet své emoce ještě víc na uzdě, než když jste na nich nezávislí,“ doporučuje Jana Markvartová.
