Sympatická Šárka (29) se s Milanem (32) seznámila před dvěma lety. Jejich vztah byl jako na houpačce. „V jednu chvíli bylo vše pohádkově romantické a pak, jako by někdo mávnul kouzelným proutkem, začala itálie,“ vzpomíná. „
Už nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se na to měla vykašlat a najít si někoho, kdo mě bude mít rád a hlavně si mě bude vážit. Navíc už mám věk na to, abych začala plánovat miminko. Milana si ale jako otce svých dětí nedokážu představit, vlastně si ho nedokážu představit jako otce žádných dětí. Jenže byl ten nejdokonalejší milenec. Nikdy jsem s nikým nic podobného nezažila, tak pochopte, že jsem našemu vztahu dávala šanci i přes častější výměnu názorů. Po jedné hádce jsem se mu neozvala dva dny. Jaké bylo moje překvapení, když mi do práce přišla kytice rudých růží, mých oblíbených, se vzkazem: ,,Mrzí mě to, mám pro tebe překvapení.“
Po práci na mě čekal a oznámil mi, že na usmířenou zařídil romantický víkend v Beskydech. Naplánoval ho do posledního puntíku a já zas byla bláznivě zamilovaná.“
Hloupé načasování
„Když jsme dorazili do hotelu, skákala jsem nadšením. Bylo to dokonalé. Milan se choval vzorně, žádná záminka k hádce. Večer jsme strávili na masážích a ve vířivce a na sobotu byl naplánovaný výlet do okolních lesů. Dříve jsem na túry jezdila s hol kama, takže to pro mě nebyl problém, výdrž jsem měla. Jenže jsem netušila, čeho je můj dra hý schopen. Věci jsme dali do jednoho batohu, proč brát dva, řekla jsem si. A vzal si ho Milan, aby se mi lehčeji šlo. Po třech hodinách chůze jsme si udělali pauzu v krá s né rezervaci a vtom Milan řekl něco, co mě rozčílilo. Vypadlo z něj, že tady byl se svou bývalou přítelkyní, a začal popisovat, jaký zrovna tady měli úžasný sex. Samozřejmě jsem vybuchla, kdo taky ne, že. Řvala jsem na něj, proč mi to říká, že mě to absolutně nezajímá. A jak by bylo asi jemu, kdybych začala někdy o něčem podobném. Urazil se. Zvedl se a řekl, že na mě počká v hospůdce, která je asi 300 metrů ve směru cesty, až se uklidním, ať tam přijdu. Než jsem stačila zareagovat, byl pryč. V duchu jsem na něj nadávala, jak mi zkazil zbytek dne.“
To se nemělo stát
„Jenže v tom rozčilení jsem si nevšimla odbočky k hospůdce, kde jsme se měli sejít. A najednou jsem vůbec nevěděla, kde jsem a kudy mám jít. U rozcestí jsem si sedla a čekala, že se Milan za chvíli na jedné ze tří cest objeví. Jenže nic. Dokonce jsem neviděla ani jednoho turistu. Chtěla jsem se podívat na mobil, kolik je hodin, ale vtom mi došlo, že batoh má Milan a v něm veškeré moje věci, neměla jsem s sebou vůbec nic. Zbyla mi jen lehká bunda kolem pasu. Začínala jsem panikařit, ale bylo teprve odpoledne, takže jsem doufala, že někoho potkám a zeptám se na cestu. Podle značek na rozcestníku jsem totiž nepoznala, která cesta vede zpátky do města. Celou trasu plánoval Milan a já věděla jen název hotelu. Připadala jsem si bez mocně a hloupě. Vydala jsem se tedy po červené. Asi po dvou hodinách jsem byla už docela vyčerpaná, hladová a hlavně žíznivá. Nahlas jsem nadávala na Milana, že je to jeho chyba, že jsem teď v lese úplně sama.“
Boj o život
„Pomalu se stmívalo. Všude kolem mě jen les a úzká cesta. Dostávala jsem hrozný hlad a opět velkou žízeň. Zahlédla jsem malý potok, a protože nic jiného nebylo, pila jsem z něj. Nedovedete si představit, jaký je to pocit, když stojíte sama v lese v tom naprostém tichu a tmě. Už jsem nebyla vůbec klidná, brečela jsem a v duchu prosila, aby šel někdo kolem. Promrzla jsem na kost, nohy jsem už ani necítila. Najednou se lesem začal ozývat nějaký zvuk připomínající dupot. Rychle jsem se zvedla a začala utíkat. Měla jsem pocit, že mě to něco pro následuje, ale když jsem se ohlédla, na ces tě nikdo nebyl. Srdce mi bilo jako o závod. Ten večer bylo jasno, takže díky měsíci jsem alespoň trochu viděla. Najednou se zpoza stromu vynořila postava muže. To, co následovalo, bych nejradši vymazala z paměti. Šaty měl celé od krve a ve tváři vzteklý výraz. Vrhl se na mě, sevřel mi paže a cloumal se mnou. Já byla jako v transu. Strach mě ochromil a já se nedokázala ani pohnout. V hlavě už mi kolovaly myšlenky, jak mě zabije a nikdo mě nikdy nenajde. Vtom vytáhl nůž a začal mi jím přejíždět po tváři. Vůbec nemluvil, na moje prosby nereagoval. Věděla jsem, že jestli se nepokusím uniknout, zabije mě. Sebrala jsem veškerou odvahu a kopla ho. Ucítila jsem palčivou bolest v ruce. Útočník padl na zem a já začala utíkat, co mi síly stačily. Když jsem se ohlédla, nikdo za mnou neběžel. Po ruce mi stékala krev, při obraně mě stihl pořezat. Šílená strachy jsem se schovala u pařezu, už jsem neměla sílu pokračovat dál. Jen jsem se modlila, aby mě nenašel. Nevím jak, ale musela jsem usnout. Vzbudily mě až za svítání nějaké hlasy. Snažila jsem se rychle vzpamatovat, nevěděla jsem, jestli to byl jen zlý sen, nebo realita. Ale když jsem se rozhlé d la, bylo jasné, že sen to nebyl. Volala jsem o pomoc a hlasy se přibližovaly. Byli to dva myslivci. Koukali na mě snad vyděšeněji než já na ně. Když viděli mé zranění, ihned se vyptávali, co tam dělám, jak dlouho jsem venku a na vše, co se za posledních skoro 18 hodin stalo. Pak mě odvezli do nemocnice a tam za mnou přijela policie. Byla jsem v šoku, nedokázala jsem ani pořádně mluvit. Policisté říkali, že je to už třetí případ napadení za poslední měsíc. Násilníka se jim nedaří dopadnout. Pak mě odvezli do hotelu.“
Příteli jsem byla lhostejná
„Tam mě čekalo další překvapení. Milan nikomu neoznámil, že jsem se ztratila! Napadlo mě, že se něco stalo i jemu, že mě šel hledat a sám se nevrátil. Ale recepční mě vyvedla z omylu. Řekla mi doslova: ‚Váš přítel se vrátil kolem 18. hodiny a vyzvedl si klíče.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Okamžitě jsem běžela do pokoje zjistit, co to má znamenat. Rozrazila jsem dveře a uvi děla Milana ležet na posteli. Když mě zahlédl, hned se zvedl, objal mě a říkal, že je rád, že jsem se vrátila a kde jsem byla takovou dobu. Já se jen třásla a plakala. Pořád jsem se ho dokola ptala, kde sakra byl on, proč nikomu nedal vědět a že jsem mohla být kvůli jeho aroganci mrtvá. Jeho odpovědi mě šokovaly. Údajně si myslel, že jsem z trucu nešla do hospody, zamířila zpátky do města a objednala si pokoj jinde, prý abych ho vytrestala. Ale že jsem u sebe neměla peníze, mobil a doklady, to ho asi nenapadlo. On si klidně dal v hospodě jídlo a pak se vydal do hotelu, kde s napro stým klidem usnul. Zatímco já doslova bojovala o život a prožila tu nejhorší noc ve svém životě. Dělalo se mi z něj zle. Začala jsem si balit věci. Potřebovala jsem od něj odjet co nejdál. Omlouval se mi a prosil za odpuštění, ale nebylo to k ničemu. Tenhle naprosto zpackaný víkend mi otevřel oči dokořán. Milan se tam rozhodl zůstal do neděle. Přece muž, který vás miluje, by vás od této chvíle už neopustil, byl by vám oporou a litoval toho, co se stalo. Jenže on ne. Byla jsem mu lhostejná. Nechci ani pomyslet, co by se stalo, kdybych tomu muži neute k la. Abych pravdu řekla, tohle byla poslední kapka. Za naším nepovedeným vztahem jsem vzápětí udělala jednu dlouhou a tlus tou čáru. O tomto zážitku nemůžu říct ani svým rodičům. Snažím se na to nemyslet, ale je to těžké.“
