Nakojit, odříhnout, přebalit, pohrát si, nakojit, odříhnout, uspat, nakojit, odříhnout, přebalit... a tak stále dokola, den za dnem, stále stejná rutina. Vždyť děti přece mají rády stereotyp, jsou v něm šťastné, cítí se bezpečně... I když je mateřství úžasná věc, přiznejme si, občas člověku docházejí síly. A to nejen v případě, že jste se teprve před několika týdny vrátila z porodnice. Únava mateřstvím se může objevit, i když je vašemu potomkovi rok, pět let nebo zrovna vstupuje do puberty. Každá z vás si to zřejmě prožije – některé stačí si na jedno jediné odpoledne zalézt do postele a malinko se prospat, aby bylo líp, jiná se plouží při odpolední procházce za kočárkem a sotva drží oči. V hlavě se střídají myšlenky na tu krásu dát život malému tvorovi a na to, jestli náhodou nepřecenila své síly, když tolik chtěla dítě – vždyť svobodný život byl tak... svobodný. Nejraději by vše vrátila, nedovede si představit, že se někdy bude cítit lépe, ani týden ve spa by jí určitě nepomohl. Beznaděj ji pohlcuje.
Supermatka neexistuje
První vlna únavy se zřejmě dostaví pár týdnů po porodu. Hormony štěstí se vyplavují už proklatě pomalu, zato probdělých nocí je stále více. Jedinou útěchou vám budiž to, že stejný stav potká 99 procent všech matek. Určitě i vaši kolegyni, která za všech okolností připomíná Bree Van de Kampovou ze Zoufalých manželek. I když vám asi všichni budou říkat, že to musíte vydržet... nemusíte.
Tedy ne že byste svého potomka měla dát k adopci, ale nastal čas oddělit zrno od plev. V praxi to znamená, dělat jen to, co je opravdu důležité, a hlavně myslet také sama na sebe. Nebojte se miminko svěřit na hlídání jeho otci, vašemu partnerovi, nebo mu najít občasnou chůvu. Jen co se za nimi zaklapnou dveře, ne abyste se pustila do úklidu celého bytu či domu (a neříkejte, že vás to nenapadlo). Drahocenné minuty věnujte svému tělu a unavené duši. Napusťte si vanu, umyjte si vlasy, lehněte si do postele, uvařte si kafe, vezměte svůj oblíbený časopis nebo knihu, pusťte si DVD s romantickou komedií – prostě se aspoň chvíli chovejte jako „před jeho příchodem“.
Dokonce i na koncert večer klidně jděte – ano, sem tam si sice pomyslíte, jak to doma asi vypadá, ale to je tak vše, však ono se to bez vás také zvládne. A možná ještě líp, protože děti, jakmile necítí mámu, leckdy usínají mnohem rychleji (to vím z vlastní zkušenosti...). Čím více si dokážete podobných „svobodných“ chvil dopřát, tím lépe pro vás všechny. A hlavně nemějte výčitky. Dítě je součástí našeho života, nikoliv jeho jedinou náplní. V jakémkoliv jeho věku.
Žádné výčitky
Nejhorším škůdcem mateřství je špatná psychika. Jen si přiznejte, jak často si v hlavě vzpomenete na dobu bez dítěte? Jaký to byl krásný, bezstarostný život, prostě úžasná jízda... Hlavně si podobné vzpomínky a povzdechnutí nevyčítejte. A to ani když vám potomek občas připadá jako koule u nohy a z jeho věčného štěbetání proloženého řevem vám už hodinu třeští hlava. Ano, je pravda, že péče o partnera a malý byteček byla ve srovnání s chystáním svačin, vozením do školy a na kroužky a večerním ukládáním naprostá zábava. Na druhé straně – kdo se směje nejkrásněji na celém světě? Ke komu se v noci tak ráda přitulíte a posloucháte jeho spokojené oddychování? A nebyla jste na vánoční besídce ta nejpyšnější máma na celém světě?
Všude jsou
„Mám tři děti, tři kluky,“ pousměje se na začátek našeho povídání Hana a já si pomyslím, že v porovnání s mým jedním čtyřměsíčním synem to musí být „hukot“. „Nejstaršímu je čerstvých osmnáct a nejmladší Tomík se pomalu chystá do první třídy. Nebudu lhát, že jsem občas nepadala na ústa. Obzvláště když se sejde víc nešťastných období dohromady. Například Tomovi rostly první zuby a do toho s kluky třískala puberta, takže jen odmlouvali a frfňali. Nikdy v životě jsem však nelitovala. To snad ani žádná normální máma nemůže... Na druhé straně ale musím přiznat, že počítat do deseti umím snad ve všech světových jazycích. Je to už dávno, ale pamatuji si to – doba, než se narodili, měla něco do sebe, ale pak stačí maličkost a já jsem šťastná, že je mám a neměnila bych. Třeba když miláčci usnou a vidíte je, jaká to jsou vlastně zlatíčka a všechny starosti, problémy a dohadování mi přijdou nepodstatné. A dokonce i ta klučičí parta je pro mě, která vždycky doufala v holčičku, moc fajn,“ vypráví Hana, zatímco nejmladší Tom u nás sedí a stále něco vykládá a ptá se a zpívá si.
Jako bychom tam vůbec nebyly, nepracovaly. Pořád si jede svou a Hanu to nechává v naprostém klidu. „Čím víc dětí mám, tím jsem trpělivější. Myslím, že mě kluci naučili stoickému klidu. Že se někdy vylije sklenička se šťávou? Tak se to utře! Že se rozbije talíř? Škoda, ale není to konec světa. A že přijdou s roztrženou úplně novou bundou? To se stane a nic s tím neuděláte. Jakmile se budete kvůli tomu všemu rozčilovat, akorát vás to vyčerpá. V případě soužití s dětmi je třeba šetřit energií...“
Nejtěžší práce?
Až vás zase doženou vzpomínky na dobu „za svobodna“, únava, pochybnosti, nechejte všechno kolem sebe jen tak plynout. Stejně jako se objevily, tak také zmizí. Určitě brzy vypluje na povrch nějaká maličkost, za kterou budete své dítě milovat nejvíc ze všech. A pokud máte pocit, že čekání trvá příliš dlouho, promluvte si s partnerem, s kamarádkami. Uvidíte, že nejste jediná, kdo z mateřství padá na ústa – supermatky jednoduše neexistují. A nebyla jí ani zoufalá Bree. Hlavně nemějte výčitky. Péče o dítě je dřina a je tedy pochopitelné, že se občas objeví únava, nejen fyzická, ale i v duši. Řada rodičů dokonce péči o dítě hodnotí jako nejtěžší práci, co kdy v životě dělali. Ostatně i tenhle text vznikal uprostřed kojení, přebalování, převlékání, hraní si, odříhávání a řady dalších úžasných, občas ale velmi únavných a velmi monotónních činností. Ještěže už se náš malý syn naučil smát...
