Neustále jsme ovládáni textovými zprávami a aktualizující se nabídkou oblíbených serverů. Dřív jsme si v sobotu ráno přečetli noviny a s pocitem, že se ten den už nic nového nestane, vyrazili ven. Dnes internet za dvě hodiny otevřeme znovu a novinky jsou zase jiné. Nabízejí se nové slevy, vkládají se nové články a fotky, pořád se něco děje. Člověka to jednoduše nutí zůstat on-line! Jak často kontrolujete svůj mobil, mail nebo Facebook? Desetkrát denně? Padesátkrát?
Vsadím se, že je nejspíš máte pro dobrý pocit otevřené v počítači dole na liště a zabrousíte tam zkusmo několikrát do hodiny. Většina lidí běžně textuje i při řízení auta nebo při jídle. Stále běžnější je psát esemesky během rozhovoru s někým jiným. Nebo bereme jeden hovor, aniž bychom ukončili ten předchozí. Co kdyby se totiž jinde dělo něco zajímavého nebo nám někdo chtěl něco zásadního sdělit? Pokud jste prezident mezinárodní banky, možná máte na něco takového nárok, ale pokud ne, odpovězte si sami na otázku, jaký je vlastně význam všech těchto zpráv pro váš život. Uspokojuje taková paralelní komunikační linka nějakou vaši zásadní potřebu, nebo je to jen zlozvyk?
Neklamné příznaky
Kromě neschopnosti odtrhnout se od technologických výdobytků, jako je mobil, mail či sociální sítě, se FOMO projevuje neustálým váháním nad všemi životními kroky a přetrvávajícím pocitem, že nikdy nejsme ve správný čas na správném místě. A že všichni ostatní se mají lépe než my. Sociální sítě nám ukazují spoustu různých způsobů života včetně intimních detailů. A všechny ty životy jsou pochopitelně prezentovány jako perfektní. Tedy určitě mnohem lepší, než je ten náš. Při pohledu na fotografie z dovolené na Mauriciu známé naší známé se přes jemné bodání závisti dopracováváme ke znepokojení, úzkosti a hlodavému pocitu vlastní nedostatečnosti.
Vyvolávají v nás paniku, že se s naším snímkem z Krkonoš, potažmo s celým naším životem, můžeme jít leda bodnout. Naše čenichání mezi fotkami známých se po čase blíží stalkingu a srovnávání kvality života s ostatními se lehce může stát obsesí. FOMO nám vnucuje myšlenky, že jsme místo studia práv raději měli odjet do Vietnamu jako dobrovolníci nebo jsme si namísto dobrovolničení měli vzít Pištu Hufnágla. Přestáváme se dívat na to, čeho jsme dosáhli a v čem jsme dobří, jen abychom porovnávali svůj život s životy ostatních. A protože nám ostatní prezentují jen ty části životů, které jsou zajímavé nebo které bychom měli za zajímavé považovat, připadáme si jako ztroskotanci, i když zrovna ryjeme záhon u své nové vily obuti v lodičkách Prada.
