1 „Povím vám, co si myslím.“
I když něčemu rozumíte líp než jiní nebo jste jejich šéfka, nemusí to znamenat, že máte pravdu. Rozpitvejte problém a objasněte posluchačům, proč jste se ho rozhodla řešit právě takhle. Místo abyste mluvila z pozice autority („takhle to prostě bude“), dejte ostatním možnost diskutovat nebo kritizovat. Zabere to sice víc času, ale společně můžete dospět k ještě lepšímu řešení. Navíc tím dáváte druhým šanci, aby se zdokonalili. A za to vám budou vděční.
2 „Zmýlila jsem se.“
Když šlápnete vedle, vyplatí se uznat svou chybu. Neshodíte se tím, právě naopak. „Přesunula jsem podřízenou do jiného oddělení. Protestovala, ale já byla přesvědčená, že je to správný krok. Jenže pak jsem zjistila, že na tom původním místě byla mnohem užitečnější,“ vypráví manažerka hotelu Petra. „Dala jsem si s ní schůzku a řekla jí: ‚Vím, že jste tvrdila, že to nebude fungovat, a měla jste pravdu. Spletla jsem se. Vrátíte se k práci, kterou jste dělala předtím.‘ Měla jsem strach, že mě podřízení přestanou respektovat, ale stal se opak. Dokonce za mnou přišla vedoucí recepce a prohlásila: ‚Obdivuju, že dokážete uznat omyl. Osobně vás neznám, ale musíte být skvělá ženská.‘“
Spousta lidí se snaží přesvědčovat sebe i okolí, že se nic nestalo. Jenže popření ve vás probudí jen vztek a úzkost, a pak nemáte daleko k agresivitě. Může se stát, že začnete útočit na člověka, který vám o přešlapu řekl, nebo se pokusíte najít jiného viníka. Ničím z výše uvedeného si respekt ani uznání nevysloužíte. Přiznejte si, že se vám něco nepovedlo, ale nic si nevyčítejte. „Člověk by neměl mít pocit viny, jemuž bude unikat popíráním chyby sám před sebou i před ostatními,“ uvádějí psychologové Tomáš Novák a Věra Capponi v knize Asertivně do života (vydala Grada). „Asertivní cesta je říci: ,Ano, udělal jsem to, (napravím to tak a tak).‘“
