...co vás nezabilo, to vás posílilo – když to dovolíte.
Ano, už jste si jistě užila svoje – ale právě proto víte, že se to dá nejen přežít, ale dokonce obrátit v hodnoty urovnávající zkušenost. Zjistila jste, že když jste zrazena, bolí to, ale zároveň ten proces odstraňuje vaše iluze. Že když někomu ublížíte, je to, jako byste ublížila sama sobě, a umožňuje vám to ochutnat soucit. Že když se vaše sny rozpadnou v prach, je to zničující, ale osvobozuje vás to od infantilní představy, že svět je tu pro vás. Že když někomu pošlapete jeho sny, je to nepříjemné, ale dává vám to sílu přijmout, že tu vy nejste jen pro svět. Ruku na srdce – naučila byste se všechno toto výhradně po dobrém? Dokázala byste dobrovolně přijmout, že...
...lidé se někdy mění,
což od vás vyžaduje neustálé posouvání hranic prostoru, který jim dáváte? Nejen ten vnější prostor (čímž máme na mysli, že váš partner nebo vy můžete chodit do baru kdy, jak a s kým chcete, aniž by se druhý urážel), ale hlavně prostor vnitřní. To je mnohem obtížnější než vnější varianta. Znamená to, že milovaného člověka neohraničíte názory, které pevně tvrdí, že je takový nebo makový. Dát někomu prostor uvnitř sebe sama totiž vyžaduje odvážný krok, kdy přiznáte, že ho vlastně neznáte – i když ho znáte dlouho. V posledku je totiž každý člověk hlubokým tajemstvím a čím déle s ním jste, tím více jeho tajemství objevujete, i když ho, jako správné tajemství, nelze rozlousknout. A když druhému dáte prostor tajemnosti, nezbyde vám, než moudře postřehnout, že...
...lidé se někdy mění, ale ne podle vás.
Podíváte-li se totiž na své bývalé zkrachovalé vztahy, často zjistíte, že jste nežila s tím konkrétním člověkem, ale s jeho potenciálem. Žila jste s tím, kým by podle vás býval mohl být, jen kdyby byl býval změnil to či ono. Žila jste ve virtuální realitě. A ta se dřív nebo později nutně musela střetnout se skutečností – v neprospěch skutečnosti, samozřejmě. Mnohá naše zklamání totiž pocházejí z toho, že druhý člověk nenaplnil naše očekávání, o nichž často ani netušil, že je máme. Jakmile si toto uvědomíme (a proces tohoto uvědomování často nebývá procházka růžovým sadem, nikdo se tudy totiž procházet nechce), můžeme konečně začít žít se skutečným člověkem, který opravdu existuje. Nebo si aspoň přiznat, že o něj, takového, jaký je, nemáme zájem. A právě proto pak cítíte svobodu...
